ĎÁBLOVA MINCE.

Stříbrná mince

s knížete hlavou

ztratila dávno

cenu svou pravou,

zůstal jí pouze

zvonící dlouze

čarovný zvuk.

Ležela v zemi

hluboko dole,

nahoře oráč

vzdělával role,

šel za svým pluhem

v zápase tuhém,

na čele pot.

Vyoral minci,

dal ji svým dětem,

tyto zas dále

a tak šla světem,

až přišla ke mně

z daleké země,

za mořem kdes.

Prohlížím minci,

o stůl jí zvoním,

blíže k ní hlavu

pozorně kloním,

poslouchám znění,

jež se tak mění

v podivný zvuk.

Polekán smíchem

vetřelce hledám,

pekelný přízrak

za sebou shledám

nehybně státi,

drsně se smáti

své prosté hře.

Můj host se chechtá

a z důlků obou

planou mu blesky

sršící zlobou,

zašeptám v strachu

k milému brachu,

co tady chce.

Otevře ruku,

vztáhne ji ke mně,

při tom se ozve

hlas jakýs ve mně,

jenž rce mi tiše,

že z pekel říše

sám to je ďas.

Chce moji minci,

přišel si pro ni,

dlouhá už léta

se za ní honí,

všude ji hledá,

pokoj si nedá,

chce svoji mzdu.

Stříbrná mince

s knížete hlavou,

patří mu dávno

odměnou pravou,

jeho je daní,

Jidáš co za ni

polibek dal.