Ďáblova romance.

Vyletěl ďábel z pekel vrat;

šel lidské duše kupovat

a ve chlupatém měchu

sic neměl žádný drahý skvost,

leč vzácných darů dost a dost,

jež prsty berou v spěchu.

Neb čert že zlato rozdává,

jen v pohádkách se čítává,

dnes stůně na myšlenku:

svět sám si všechno vyrábí,

a do pekla jej nevábí

jít cizí na vstupenku.

Dnes v pekle, v době výstav, cen,

sta sochařů co noc a den

odlévá ďáblů masky;

to ďáblů každé podoby,

a v dračku jdou ty ozdoby,

v nichž schází maska lásky.

Té arciť v pekle nemají,

a v nebe-li se dívají,

tam andělé jim hrozí;

tak, velké škody nevidí:

Nač maska lásky pro lidi,

když nemají jí bozi!

Nuž, co by napočítal pět,

ďas na tu malou kouli slét,

kde je ten velký Bábel;

a nežli popadnout moh’ dech

byl prázdný jeho velký měch,

že ušklíb se sám ďábel.

A že se málo uchodil,

by na zdraví si neškodil,

v luh vyšel si a lesy,

a liboval si pohody,

a okusoval jahody,

až v trávě uleh kdesi.

Tu v ďábla jak by vjel byl ďas,

a vskočil s chechtem v jeden ráz:

„Hle, tady mezi klásky,

– až za vtipný bych žert to měl, –

Bůh v roztržitu zapomněl

v tom hnízdě masku lásky!“

A ďábel poklek do kvítků

a jal se dělat odlitků,

jak v pekle se byl učil,

a hned nes na trh některé:

že svět se o ně popere,

svou ďáblí ctí si ručil.

Však málo našly odbytu:

kdes tak šla jedna do citu

a někde jednu ztratil –

I nechal si je ďábel sám

a pekla tmavým ku branám

se více nenavrátil