ĎÁBLOVY ÚVAHY A DOKLADY O PROBLEMATIČNOSTI POZEMSKÉ I NADZEMSKÉ VELEBNOSTI

Sem tam já přec jen starého zřím rád

a tak jsem vyhledal jej. Seděl sluně

se v proudech tepla na nebeském trůně,

jak vždycky kolem andělů stál řad

a zpíval mu. Leč málo z toho má

ten starý pán už. Silně nedoslýchá,

pomáhá uším sice dlaněma

a kývá hlavou, spokojeně dýchá,

leč andělové řvaním ochraptělí

jsou marnou snahou zřejmě rozmrzelí.

Dvůr jako vždy: sta světců plešatých,

sta a sta světic, cudné komže kryjí

jim všecko od noh vysoko až k šíji,

leč nezapřou žen: ta i ona z nich

vyndává z kapsy střípek z třístě hvězd

a shlíží se v něm, vlasy načechrává,

i plíšek, jenž jim znakem šarže jest,

na hlavě pěkně do pořádku dává –

tak plouží se kol trůnu – jak to vzkázat? –

na pána zřít, na sebe poukázat.

Já vejdu. Rozruch. Světci mračí se

a světice – ó ženské zvědavosti! –

nemohou na mě nadívat se dosti,

jak hejno slepic kol mě kupí se

a štěbetají – ješitou já být,

řek bych vám jakých poklon mi tam daly –

tu starý zhlíd mě, kázal zastavit

zpěv andělům a druhým zmizet v dáli,

šli světci zlostně, světice ne rády –

tak jsme tu zbyli v tichu, bez parády.

A starý pán mě vítá upřímně

– je zřejmo, že jej změna také baví –

prý všechny projevy té věčné slávy

jej unavují, rád prý vidí mě,

prý teď je doba, kdy se smiřuje

jak černé s bílým, tak i oheň s vodou,

což cíl prý všeho vytoužený je,

tož – žertovně dí – půjdem s touto modou –

leč já prý křičet musím – on prý tuší,

že zpěvem tím zde zalehly mu uši.

– Co říkáš lidstvu? – vede dál slov proud –

Co výši jeho? Jaký pokrok skvělý!

Však touhy jeho vždycky k vzhůru spěly –

snad neupřeš to (musím podotknout,

že tykáme si) – vidím tohleto

a jako tenkrát, když jsem se stvořením

byl hotov, řekl jsem si: dobré to,

tak dneska nad tím jeho povznesením

si mohu říci: ano, jste mé děti,

já hrd jsem na vás, hleďte dál tak spěti!

Ten velký pojem „demokracie“!

To slovo nyní učiněno tělem,

mnou plánováno, všeho stvořitelem,

dnes lidstvem slavně dokončeno je.

A hlavy nejlepší, co má jich svět,

teď svědectví už loyalně mi daly,

že to je tvůrčí činosti mé květ,

mé vůle souhrn velký dokonalý,

a proto dím, že správno by to bylo

dnes uznat znovu svět za dobré dílo. –

Tak starý prál, a já nevypuk v smích,

ba, řasou nehnul. Svět je pod mou patou,

už dávno vládnu měrou vrchovatou

vším, co on stvořil, krom těch fades mdlých,

jež nebem zove. Jak se vymkla mu

ta vláda věcí jeho, tuchy nemá,

dlí v sebeoblouzení v neznámu,

já vládnu světu, takto je nám dvěma

teď vyhověno, jdeme s touto modou

a – jak dít ráčil – oheň žije s vodou.

Ostatně celé dílo stvoření

se jeví bájí hodně povážlivou,

já vzbudil v lidech touhu takřka divou

dostat se k jádru všeho vědění,

vše prozkoumá se přísně kriticky,

prorýpe, hledá, až ten člověk milý

udělá k všemu závěr logický –

nu, smát se musím, mysle na tu chvíli,

jak starý klel, když sved jsem Evu k tomu,

že poznání plod rvala s toho stromu!

To myslím si. A nedím slovíčka,

nač zlobit ho? Teď jedná se mnou vždycky

tak kamarádsky, řek bych přímo lidsky –

nač tedy rozčilovat dědíčka?

Však opačně, že podle přísloví

nemohu docela tak skrýt svých kopyt

a aby nemyslil si bláhový,

že jeho blahoskloností jsa opit,

se pomaličku nátury své vzdávám:

v pichlavý trochu výklad tu se dávám:

– Což lidstvo! Pravda, přímo poskokem

jde na své cestě ku vznešené výši,

už plíce jeho místo vzduchu dýší

jen humanitu. To zvu pokrokem.

Když srbský Alexandr zabit byl,

Evropa v slzích topila se celá,

teď řecký stát odměnu vystavil

milion drachem za krk Veniséla,

Evropa mlčí, já jen čelo chýlím,

nebo to je, jak dít ráčíš, černé s bílým.

A snad se doneslo už k uším Tvým,

jak Italie, zem Tvá, a jak Habeš,

co k tomu Evropa dí, co dí papež

(Habeš a papež nesprávný je rým,

však správná-li je věc ta, rozsuď sám)

a Japonsko a Čína – smutno, smutno

a lecos ještě zde a lecos tam

v pořádku není. Jinak vyznat nutno,

že lidé v značce pokroku jen žijí.

Též pěju ody na demokracii.

V ní sešli jsme se. Správně naznačit

Jsi ráčil věc tu. Tys jí dal dar řeči,

já duši její chytil ve svou léči

a tak ji vedem. Můžem šťastni být,

že našla se a praktikuje tak;

pár decenií s ní as vytrváme,

než lidstvu pro hladový věčně zrak

zas nové formy živobytí dáme –

neb nevěřím, že vrcholné to dílo

by lidstvu k světa konci dostačilo! –

Neslyšel, slyšel. Říci bojím se,

že nerozuměl. Do daleka hleděl

a na svém trůně spokojeně seděl

jak nasycený ptáček na římse.

Pak rozesmál se: Liško podšitá!

Jak dokonale jádro věcí chápeš,

co jiný šel by kol jak necita

ty vyznáš, že ten rým tvůj Habeš – papež

je nesprávností. Takých rýmů roje

mí andělé zde sypou v písně svoje! –

Hned na to, jako by mu napadlo,

že nelze nechat jen tak bez odvety

ty ony moje ironické věty,

že nutno zbavit jedu žihadlo,

dí povznešeně: Ty přec dobře víš,

že člověk ve všem svobodnou má vůli,

já trestám pak až, řek bych raděj spíš,

že odměňuji. Kam se člověk skulí,

tam lože jeho. Jak to zapotřebí:

buď ve tvém pekle, neb zde u mne v nebi. –

Však tohle augurství mě dohřálo:

jsem ďábel, ale potvora jsem přímá

nač sofistikou takou hodnou Říma,

mě balamutí? Co se událo

od dob těch, kdy jsem zřel jej naposled?

Co povídat chce? Jeho nebe tedy!

Pár bab a dědků cestou jsem tak shled,

jen tolik jak jich bylo naposledy,

co u nás v pekle plno k prasknutí je

a vesele se konečně tam žije!

– Svobodná vůle... Co chceš říci tím?

Že člověk vždy a všude musí býti

svých činů pánem? Celé živobytí?

A zodpovědnost nese? Jak a čím?

A zaslouží si odměny či trest?

Ty, pane bože, ty jsi spravedlivý

a všecko víš, co bude, i co jest –

tož dovol, že se ďábel trochu diví

a příkladů pár podá soudu Tvému,

Ty vysvětli a pomoz hloupoučkému!

Hle Adam s Evou v ráji... natrhat

si směli, kde co chtěli... strom jen jeden

byl zakázán jim... zákazem-li veden,

co člověk neudělá? Byl tu had,

tím hadem já byl, abych absurdnost

zákazu Tvého před oči dal Tobě

Ty vševědoucí, věděls, že had – host

je svede lehce, znals, že ve útrobě

hněv vzplane Ti... že odsoudíš je s křikem

a z ráje dáš je vyhnat okamžikem.

Jak mohli, měli jednat jinak? Pověz, jak?

Vše předem věděls – a hráls komedii...

svobodnou vůlí, že prý lidé žijí,

když Ty víš, musí oni tak a tak...

Tys věděl: Kain zabije Abela,

on tedy zabil – a Tys zuřil zlostí –

což kdyby byl se vzpříčil docela

a nezabil ho? A Tvé vševědnosti

se takto rouhal? Těžko vymysliti,

jak bys byl hrozně stihal jeho žití!

A jděme dál: to jabko Evino

je lidem prvotního hříchu kletbou,

Tys věděl, jakou bude strašnou setbou

po řadu tisícletí. Povino

Ti lidstvo bude jakýms pokáním,

Tys věděl, že je syn Tvůj pouze splatí,

znals, jak mi plníš peklo čekáním,

však teprv paks Ho nechal křižovati

a věděls od věků, že teprv tady

hněv Tvůj se usadí... Víš dohromady,

že všecko k smíchu mi to vlastně je?

Jsi nejvýš moudrý? A jsi spravedlivý?

Jsi nejvyší, či nad Tebou kdes civí

kdos ještě vyší? A ten tvůrce je

jen člověk, efemerka, jež se chví

a shasne – a tak rozluštil vše námi:

jsme roboti dva metafysičtí,

jež stvořil pro své těžké hlavolamy,

mě v peklo vstrčil, Tebe dal si v nebe,

mně slouží – na jazyku maje Tebe!

A my dva máme zodpovědnost vzít

za celou onu lidskou komedii?

Zde miliardy lidí žijí, žijí

a musili se klamat, lhát si, bít,

a zuřit na se – vždyť to žití jich

je věným bojem – a Ty vpředvidoucí

měls znát, co osudem je tvorů Tvých;

ne mohli – musili tak; když pak k soudci,

tož k Tobě přišli – k soudu? K smíchu! Jak to?

vždyť znals, že jinak nemohli, než takto!

A panečku, mě člověk pěkně spsul.

Mě, svého vládce. Sepsul mě jak kozla,

jenž nádobou je pro hříchy a pro zla,

svou špatnost všecku na mě odsunul.

Já omluvou jsem ničemností všech,

já ženu tam jej, kde si může škodit,

já dějin jeho smysl jsem a dech –

to vše Ti může vlastně polahodit,

jak řek jsem: ústy k Tobě jen se tulí

a činem jde po své a mojí vůli. –

Já domluvil. Jak na Něj popatřím,

až líto mi ho bylo. Jako zničen

na trůně seděl bezraden a sklíčen,

zrak upřen v prázdno. – Co teď? – tiše dím.

– Co teď? – On opáčí. – Víš, zaleť v Řím...

A vyřiď, že jdeš od mě... Stačí zatím...

A rozlož to tam pánům červeným...

Já doufám, že tam ještě něco platím...

I papežovi... Opravdu mi líto...

Mně nelze už... Nechť oni vysvětlí to. –