Ďáblův nápad.

Ďábel na zemi má mnoho bratří,

k nimž i mnoho velkých pánů patří.

Vyšel tedy z pekel čmoudu

na širokou země hroudu,

aby zvěděl od nich, kde co dýše,

a jak šíří se ta jeho říše.

Po čichu ho vedla cesta

do jednoho sídelního města. –

Černá noc svět obaluje stínem;

město však je osvětleno plynem.

Ďábel, uviděv to, zbledne:

„I toť je tu jako ve dne!

Což invence lidí vzteklá

napodobiť chce i plamen pekla?!

Ďábel sám je mistrem vynálezů!

Však já pomstu na hlavy vám svezu!“

To řka ďábel, ve padoušství zdárný,

ubíral se přímo do plynárny,

kdežto – šatu jeho díka –

považovali ho za dělníka.

Neslýchanou obmýšleje vzpouru,

vyhledal si ďábel hlavní rouru,

s kterou byly všecky jiné v styku.

V okamžiku

pohnul ventilem. Ó, jaká moc!

Celé město kleslo v čirou noc.

Hlučný výkřik zazní po ulici.

Ti, kdo sobě nesli po opici,

na zem padají jak muchy.

Strašpytlové vidí samé duchy.

Zloděj, který stlal si k spaní slámu,

do zlatníkova se žene krámu.

Stráže bezpečnosti temnem tapá,

náhle vrazí do silného chlapa;

tento rozpřáhne se pádnou pěstí

a tak volnou cestu sobě klestí.

V divadle milostnou scénu hráli.

Diváci se z plna hrdla smáli.

Přízemí a lože, vše je přeplněno

a vše rázem ve tmu ponořeno.

V tom tu slyšeť: „Hoří! Hoří!“

Začne rachot, jak když strop se boří.

V chvatu, skrku, rázu, bodu

vše se dere ku východu.

Klobouky se v žvance mění;

jde to nad vše pomyšlení.

Kdo u hezké holky seděl,

stále u ní zůstať hleděl;

aby uchránil ji bolných strků,

chtěl ji obejmouti kolem krku,

políbil – Co ďábel nechce míti?

Musil to as ňáký řezník býti,

že tak za ty zdořilůstky

porouchal mu slabé kůstky. –

Milek, kterýž po tmě sem tam šuká,

v noci nejradš na okénka ťuká,

stál tu hnedle pohotově;

přitočil se k jedné vdově,

kteráž na souseda brala,

anať by se ráda vdala.

Milek jí do ucha bzučí:

„Padněte mu do náručí!“

Ona uposlechne. Ďas to zkazí,

vdova čelem do pilíře vrazí.

Líp pochodil Milek usměvavý

v bále, kde se jará mládež baví.

Popis o tom nemohu zde zmoci,

ponechávám to pod pláštěm noci.

Avšak běda! Jaká to zas metla!

Ďábel pustil jasné zdroje světla!

A tak, co se ve tmách noci dělo,

náhle zrakům všech se rozevřelo.

Minul týden, minul měsíc celý.

Manželé moc mrzutostí měli;

mnoho lásky tehda za své vzalo,

málo děvčat v roce tom se vdalo,

neboť v paměti všem příhoda ta tkvěla.

Ba i po měsících mnohá připomněla

matce, kteráž při tom hrůzou žasla,

noc tu a ta světla, která zhasla.