DÁČA GONČAROVA.*)

Hle, prázdné hnízdo... Dům tu opuštěný

v zeleném přítmí bujných rostlin dřímá.

Trhlina černá zeje středem stěny

jak živá rána, úponky v ni svýma

se břečťan chytil, stoupá vzhůru, v střechu,

co jeho brat se s větví stromů line

a rozlit bujně šedem její mechů

přetéká dolů. Sněti laurů stinné

hmatají po sklech oken... Ticho všude.

V to okno hledneš... pokoj nevysoký

ve starém stilu; tapety tu rudé,

dva obrazy, jak před dávnými roky

bývaly v modě, skříně s porcelánem,

ctihodné lenošky – vše truchlit tuto

se zdá za bývalým svým starým pánem,

od jehož skonu ničím nepohnuto.

A zdá se, k tomu poslednímu spánku

že dávno staroušek as sklonil hlavy,

jakobys četl z „Mrtvých Duší“ stránku,

tu stil ten, smutek, nádech popelavý...

Mech svěží used’ na kamenném práhu,

z cest písčitých se metlice klas zdvihá,

plž lesklou slinou značí svoji dráhu,

drozd udiven se kol tvé hlavy míhá –

vše bujné tak a svěží, třpytné, ryzí,

výskají barvy, vše se omlazuje –

hle, Příroda! z ní člověk sotva zmizí,

už i sled jeho ničí, zahlazuje...

A před domem skryt sněťmi visícími

je starý bassin. Vody nelze zříti

pro koberec, jejž tkají listy svými

rostliny vodní... Jak ta zeleň svítí!

A náhle, jakbys octl v pohádce se,

s druhého konce tiše majestátně

se bílá labuť přímo k tobě nese,

prsoma dělí zeleň, jež se chvatně

zavírá za ní, pluje, pluje, pluje,

před tebou stane – pak jak ve sklamání

nad cizí tváří tvou – se oddaluje

a v smutku svém se neohledne ani.