DÁL.

To není všecko. Ne, to velmi málo

by žádala má nezkojená duše.

Jak slabošsky by slunce Touhy plálo

a malátně se rozhlíželo v hluše.

Rozpřáhnout vůlí svoji nade všemi,

rozkopat staré hrady utrpení,

nad něhou zvítězit i nad vášněmi

a sobě zpívat hymnus vykoupení.

Loupežně vpadat v cizá blaha sídla,

v satanském smíchu staré dobro bořit,

ponořit duši v nesmrtelna zřídla

a sobě jen a touhám svým se kořit!

Ach, ženo, ženo! Slijme svoji sílu

ve žhavou urnu, život vdechněme jí,

a připravme se k titanskému dílu,

jež pouze geniové provádějí.

Zocelme srdce, duše v plamen změňme

a myšlénky odvahou promítněme,

k pevnostem štěstí hrdinsky se žeňme –

ať zvítězíme, nebo zahyneme.