DÁL!

Co nás tu chodívá, co nás tu chodí

po boku Vltavy za řadu let,

jedno všem poznání v duši se rodí:

Ku předu! Ku předu –, nelze jít zpět!

Nelze, hle, Vltavě, široké, dumné

vinout se zpátky v ten líbezný kraj,

kde jí s hor potoky hravé a šumné

skládaly, spřádaly mladosti báj!

Nelze ni národu v dětinství časy

vrátit se prosté, ni v názor, ni kroj,

nelze již zlaté jen kositi klasy –

život je změna, je zápas a boj!

Tak ani tobě žít znova lze není.

Minulo, zhynulo mládí tvé již,

číše kdy nadějí perlí se, pění,

duše kdy křídlatá nese se výš.

Z rozumu hoře a z citu jen touhy,

bolestné touhy. Sen o štěstí – klam.

Sklána-li křídla, ten pochod je dlouhý,

nestojí za to, díš smutně si sám.

Přec musíš dále; neb s časem, jenž letí,

dál řítí se vše, jak dole ten proud:

až do moře řeka, až v zem lidské setí...

Leč oblak i sen smí s červánky plout.

Stupáme tedy. – Hle, zlatí se řeka,

čarovný splývá v ni západu vznět...

Dále jen, dále, ó dušičko měkká –

ten pohled měj na cestu, vesele vpřed!