Dál!

Kdo jednou na cimbuří

svůj prapor zarazil,

má ovšem, nechť bouř zuří,

svůj asyl a svůj cíl.

Co počne však, zlá bouře

kdy rozmetá mu val

v změť ssutin prachu, kouře?

Co počne? Musí dál!

Tož líp je nestanouti,

vždy k nové další pouti

sval za myšlénkou hnouti

dál!

S cimbuří svého střílny

zří stále v jeden kout

a v prostor svojí dílny

chřest slyší vlastních pout.

Ó jak se vlna láme

o pustá bradla skal!

Však skála, vlna klame,

chtěj nechtěj, musíš dál.

Nad prostory a časy

vstříc slunci pravdy, krásy

všech mračen strhnout řasy

dál!

Nad pergamen a knihu

je sladko klonit zrak,

však zřídka s duše tíhu

to sejme, s očí mrak.

Co nepostřehne oko,

co neuchvátí sval,

je skryto přehluboko,

ty zatím musíš dál;

sám změtí ker a plamů

až do Isidy chrámu,

sám bez spasného trámu

dál!

Minulost! – Valné moře,

je sladká lázeň v něm;

víc kosmu na prostoře

tě láká hvězdný snem.

Máš proto ruku dvojí,

bys každou jinam vzpjal,

tu, kde se hvězdy rojí,

tu v minula šer dál.

Však plny perel obě

vznes lidstvu výš i sobě,

v tvář křikni doby zlobě

dál!

Jest sfinga věčná člověk

a srdce věčná báj,

Oidipem byl jsi pověk,

nuž odhal jejich taj!

a necítíš-li síly,

bys klidný před ní stál,

otevři svoje žíly,

ať jiný hledá dál.

Snad z krve tvojí proudu

nad rozmokvanou hroudu

zvěst vstane příštích soudů

dál!

Jen nikdy v kroužek malý,

ať sluje jakkoliv!

Zeď každá výhled halí,

kde právě nový div.

Snad bůh se zrodil nový,

cos v theoriích spal,

cos opíjel se slovy,

myšlénka letla dál.

Spí v noci tucha jitra,

dnes Manu, Darwin zítra.

Spěj, kam hlas volá nitra –

dál!

Kde jaký oř se pase,

jej osedlej si v ráz!

Ať v mraku nebo v jase,

nad každou hřímej hráz!

Pros orla, kol jenž letí,

by křídlo své ti dal,

a v mraků divé změti

spěj zvadlým listem dál

a korybantů křikem,

již zvou tě eklektikem,

spěj, tvojím buď to zvykem,

dál!

Snad v posled zoře zlatá

ti bleskne do duše

a na edenu vrata

zahřímáš v předtuše.

Snad sítu Danaidy

dno zpevníš, losů král,

by z kalu lidské bídy

vstal člověk, hnul se dál,

by svor, jenž za ním chřestí,

titanskou rozbil pěstí,

spěl za fenixem štěstí

dál!

Co hranice a kůly?

Co žalářů je tma?

Máš úmysl a vůli

a duch tvůj křídlo má.

Co býlí všedních pudů?

Srp – smích máš, bys je zžal,

a z předsudků a bludů

se vznesl volný dál.

Máš srdce, které cítí,

co je to volným býti,

máš sílu, jež chce hřmíti

dál!

Ó svaté, věčné heslo

do srdcí vryté nám!

Ó kormidlo, ó veslo,

ó blesku, leť vstříc tmám!

Ať padnem! V mračen věnci

nám kyne svatý Graal,

jsmeť jeho vyvolenci

a on nám káže dál!

Zván Idealem kdysi

nad námi sluncem visí,

syn jeho, chceš-li, ty jsi –

dál!