Dále!

Na dvéře žití člověk zaklepal. – Dále!

Tak rázným hlasem život hned ho zval dále.

A sotva vešel, člověk zaplakal.

Však nedbal osud, ale rozkázal: Dále!

A kam se hnul, vždy opodál

s tím zvukem osud za ním stál: Dále!

Tu v minulost se člověk zadíval,

chtěl spočinout, však osud jen ho hnal dále.

– Já mnoho, mnoho v mládí zameškal! –

– Co mi je po tom? – osud hněvem vzplál: – Dále!

– Já marně tak své mládí promrhal! –

– Měl’s moudrým být! – tak osud se mu smál: – Dále!

I darmo naň se člověk rozhněval,

on rovinou i roklí skal ho štval dále.

I prosil, lkal, by trochu posečkal,

než neúprosný osud stále řval: Dále!

A když tak chvíli darmo naříkal,

pak stichl již a mužně putoval dále.

Tu osud stich a duši klidu přál –

a s rozvahou se člověk k cíli bral dále.