DÁLE!

Po dalekých stráních polí

stuhy cest se vinou bílé.

Svítí v dálku do okolí –

i k mé duši zasmušilé.

Na vysluní po úbočí

tichounce se k slunci plazí –

nemohu s nich strhnout očí,

touha k nim až v těle mrazí!

Stíhám jejich zátočiny,

jimiž k návršině míří –

a dál za ni ve svět jiný,

jenž se bůh ví kam až šíří...

Jaké jsou tam lesy, nivy,

jaké dědiny a města?...

Pojď, má duše, zřít ty divy,

každá z těch k nim vede cesta!

Až nás doprovodí k výším,

kde teď obzoru jest čára –

snad v své hrudi neklid stiším,

jenž v ní věčným ohněm hárá.

A když cesty jiným směrem

půjdou tam zas v dálné hory –

půjdem s touhy Ahasverem

dál zas, jiné za obzory!...