Dalek Slovače.

Osedlal jsem svého vrance, k srdci se mně smutek nes,

koník bujně nohou dupe: Kam tě oči, tam mě nes!

Dlouho-li tak smuten budu, ptáčka jsem se v letu ptal.

A on na to nic neřekl, jenom pěkně zazpíval.

Dlouho-li tak smuten budu, na kvítku jsem zvědět chtěl,

kvítek na mě vůni dechl, pýřil se a rděl se, rděl.

Dlouho-li tak smuten budu, voděnky se bystré ptám,

voděnka si poskočila a dál spěla k dolinám.