Daleká cesta – marné volání!

Již slunko sklání se za Radobylem1)

a labských vln šeptá v údolí hlas,

v obzoru Haznburk strmí svým týlem,

v pozadí Řip na lbi nemá ni vlas.

Spí hřbitov staletý v májovém šeru

a kříže skloněné splývají v les,

do taje májového podvečeru

kdes v dáli kvikne pták, zavyje pes.

Z pomníků nádherných písmo se třpytí,

pod nimi boháčů spočívá prach –

oh, dobře poznat lze, kde leží sytí

i kde je zakopán chudobný brach.

Po stezkách bez cíle nohy mé bloudí,

a oko těká jen z hrobu na hrob,

a maně se i vzdech z hrudi vyloudí:

co tlí tu zápasů, vášní a zlob!

Tak zvolna přicházím k hřbitova koutu

kde má svůj chudina poslední byt;

prostinké hroby tak spuštěné jsou tu,

zub času výborně do nich je vryt.

Tu u zdi zvětralé zaražen stanu,

až se mi tak náhle zatají dech:

rozprasklé tabulky ve zdi zřím hranu

nad rovem, jejž krášlí tráva a mech...

Pěvče! tys národu pěl krásné písně –

a národ ti sotva kus kůrky dal.

Byl jsi jak ten dělník, který své tísně

vyssát a odkopnut po straně lkal.

Národ ctí hrdiny s velkými ústy,

již státoprávních vrhají střel:

tak měl jsi pracovat, zemřel bys tlustý,

nad hrobem pomník by drahý se stkvěl.