DALEKO OD LIDÍ

Daleko od lidí, za opar všednosti,

za clonu zášti, z pachu sobeckosti,

z přívalu klamu, zrady prokletí

se do samoty čisté uchyluji,

kam jenom mluva větru zaletí,

po duze paprsků se snese sen,

do trylku ptačí písně zachycen.

Tam nikdo nekalí kmit myšlenky

a lidské zmatky nestaví se stínem

před zprůhlednělý obrys poznání,

před obraz přírody. Tam v světě jiném

se ocítám a zmalátnělost mizí,

jež mezi lidmi bují nákazou.

Jak blízký je mi les, co tajemství v něm vidí

duch můj, zrak zbystřený, a jak je cizí mi

v tom krásy prostoru, v tom moři útěchy

a pustý, bez kouzla svět nenávistných lidí.

Co úsměvů je tu, co je tu zkonejšení,

jak vlídnou, známou řečí mluví ke mně

ta rozkvetlá a provoněná země

a porost, který u pat stromů klečí

do slunce zahleděn. Zde životem

jsem opojena, zde mi průzrační

záhady lásky, zmaru, krásy vzniku,

zde prožiji víc v jednom okamžiku

než mezi lidmi v roků rozpětí.

To chvějné světlo síly nezachytitelné

nesené vzduchem větru na vlnách,

jež znavené mé tělo obrozuje

a ducha napřimuje k statečnosti,

ten krásy úplněk, jejž zachycuji

s vděčností, která v slova přetéká,

jak vedou mě z údolí ubohosti

do slunné výše, kde nic neleká.