DALEKO ODTUD...

Daleko odtud, tisíce mil,

kdes leží česká země.

Jak často za večerních chvil

z té dálky mluví ke mně.

Mluví smutkem svých starých hor

i steskem svojích plání,

a tichem měst, v nichž zkrušen vzdor,

i vsí, k nimž noc se sklání.

Mluví svou slávou minulou,

jež šla kdys přes ty kraje,

i přítomnou svou porobou,

v níž příští osud zraje.

Daleko odtud, tisíc mil,

myšlenky letí. A maně

hlava se sklání vzrušená

v bezmocné, slabé dlaně.

A všechno mrzí a bolí hned

a rozteskňuje dálka.

Tam vzniká z krve nový svět

a zuří velká válka.

Tam padají těl tisíce,

rodí se nové duše.

A zde... svou cestou dál jde vše

krotce a tiše a hluše.

V idylle, jíž nic neschází,

sní česká Amerika,

a v masce Husa přichází

kněz nevěry a říká:

„Daleko odtud, tisíce mil,

kdes leží česká země.

Co je nám ale do toho?

Přátelé, uvěřte mně!

Jest pravdou, na náš národ že

padly teď dnové žalní.

Však zbaví-li se Rakouska,

pak bude klerikální.

Jak já zde vidím do toho,

lze těmito říc’ slovy:

Jen pod Habsburky může být

náš národ pokrokový.

Nechtějte, Češi, svobodu,

to není pokrokové,

třebaže za ni bili se

kdys vaši pradědové.

Střezte se, prosím, nejvíce

masarykovských léček!

A věřte jen, že z opice

povstal náš pradědeček.“