Daleko.

Když byl jsem hoch a v snění jsem se hroužil,

tu, co jsem chtěl, po čem jsem práh a toužil,

vše bylo v budoucnosti daleko!

Teď plachtou plnou se juž v přístav chýlím,

a co bych rád a za čím duší pílím,

je zase v minulosti daleko!

A tuším, hrob až nade mnou se sklene,

ty krásné idealy nedosněné

kdes budou u věčnosti daleko!

Couv pohár štěstí, dřív než jsem se napil,

prch motýl lásky, nežli jsem ho lapil,

snět, zlatý plod, jež hostí, – daleko!

Jen práce zbyla, pevný maják v žití,

ta do vln, do tmy svítí, svítí, svítí

s olbřimů nezdolností daleko!