DALEKÝ KRAJ.

Jak stál bych tam, zřím: Srny vyšly píti,

po paloucích jdou k lesním brodům zticha...

Ó kdybych mohl mezi nimi jíti,

v jich doupata své touhy na vždy skrýti,

kam hořkou vůní lesní podrost dýchá!

Tam stromy mlčelivé usínají,

rukama větrů tajně kolébány.

Stříbrné vody tichou hudbou hrají,

nezřená ústa noci šepotají

a hory dálné klečí zadumány.

Dech snící trávy krajem poletuje,

uchvácen větrem v hlubinách se ztrácí

a v nekonečnu vůní omamuje.

Vrak hodin marných v zapomnění pluje

a nikdy víc’ se nazpět nenavrací.

Třpyt magický po lučních bahnech běží

a tančí, hasne, znova k tanci vstane.

Noc v prostoru svou tajemností leží

jak moře nesmírné a bez pobřeží,

v ní tisícero hvězdných očí plane.

Tu nebe zdá se náhle otevřené,

v něm noc se chvěje ještě tajemnější,

kde ve hlubině jasně ozářené

zřít’ kraje vyšším štěstím obdařené,

za nimi kraje nové, vzdálenější...

Kraj nejdálnější slavným ohněm hoří,

v něm uvítají přelahodná slova,

tam v lichotivé vlny vzdušných moří

se odevzdaně, odevzdaně vnoří

uštvaná moje duše tulákova.