Dalibor.

Stál kdysi na rozcestí Dalibor

a nade hlavou jeho rozpor let...

Tu v duchu smělém vyvstal hněv a vzdor,

tak v rozechvění chvěl se jeho ret:

„Na jednom břehu chatka,

ve které štěstí domov chystá

tak vlídné jako matka

a jasné jako hvězda čistá,

tak milé jako s lunou noc

a silné jako lásky moc.

Tam hvězda mého blaha,

tam mého srdce milá prodlí,

k níž láskou planu, snaha

má, k níž se v svatém vznětu modlí.

Teď opustiti všechno mám,

své blaho příští, lásky chrám?

Na druhém břehu hrady,

z nichž poroba lid český poutá,

meč násilí a zrady...

Lid pánem není toho kouta,

v němž lopotí se, zmírá dnes,

pláč jeho vzlétá do nebes!

Mám vstoupit mezi pány,

ti potlačují cit a právo – –

a zasazovat rány,

kde tělo není dosud zdrávo?

Však to mi bude odměnou,

že Eva bude – chotí mou!“

Člun myšlének s tou vlnou

zlých pochyb v rychlém běhu spěje.

Zde úpí, prosí, klnou,

tam pán se křivdám různým směje.

Nuž stranou rozpaky a bol!

Již cestu, Dalibore, zvol!

Hoj, vlny lkají, ječí

a bouří, pění se a kotí.

Leč plavcem bouře věčí

teď zmítá... myšlénky se rotí...

Z nich které místo přední klást?

Buď lásku zvolí nebo vlast.

Jak vlny ty se pění,

jak kypí, letí v před a zpátky!

Hned rozhodnut, hned mění,

hned staví v běhu člunek vrátký,

jak myšlénku by lepší střeh’...

Jen který zvolit nyní břeh?

Teď plavec jako jedle

se vztyčil mocně v člunu malém,

nach polil tváře zbledlé,

hněv projel čivy ohně palem.

Hlas jeho jako příboj vln

zní bouře, vášně, síly pln:

„Ó Bože, vesmír rukou

chceš řídit jako pán a vládce.

Když jediný tvor mukou

již hyne sám se sebou v hádce

a zmítán jako větrem list,

jej necháš sudbě za kořist.

Jsi Bohem! Pověz tvoru,

kde svítá jasná hvězda spásy.

Či v nevoli, pln vzdoru

mám trhat pouta lásky, krásy,

neb jinak tíhu těžkých pout

mám nevinným a bídným kout?“

Hle! z klidné chatky štěstí

jde Eva jasná jako zoře

a Daliboru věstí:

„Přes bídy lidské širé moře

dál, Dalibore, směle pluj,

vzleť, Dalibore, orle můj!

Vlasť jednou jenom máme

a lásku věčně, lásku po věk!

Slyš... Co zde v obět dáme,

tam na věčnosti najde člověk.

Je rozhodnout zde lehko boj:

Jdi směle, s lidem svým se spoj!“

Jak harfa dozněla ta řeč. –

Již Dalibor se mohl rozhodnout...

Za práva lidu zvedl meč

a napjal mladých paží sílu.

Však marný boj a marná seč...

Čas nebyl k posvátnému dílu.

Byl Dalibor spjat tíhou pout...

A mnohý věže kol se vláče,

když naslouchal té jeho písni,

jež opouštěla tmavý, smutný kout,

jak ubránit se mohl tísni,

jak zdržeti se mohl pláče?