DALIBOR.

Na Hradčanech v královském tož hradě,

jak když Jasoň zlaté vznáší skráně

nad skalnaté Krkonošů báně -

Vladislav král v panstva valné radě

na trůn zased v moci své a slávě.

Koruna na pomazané hlavě,

posvěcena svatým nebes pláním

i tím předkův slavným vojováním,

stkví se mu a rudý mramor stěny

září její plane ozlacený;

v ruce žezlo moci třímá jaté

jako Perun bleskův svazy spjaté.

Králi v boku v slávy jeho lesku –

jako jasná luna na nebesku –

králová se skvěje milostivá:

v tváři sladké plane růže živá,

a z podbrví jako z noci temna

hvězdných očí svítí záře jemná.

Kolem trůnu panstva pestré kruhy –

království to krunýř zlatý, tuhý,

rdí se v slunci, jež tam se prestolu

proudy záře na ně vrhá dolů.

V pozadí pak sloupův ve zákrytu

ve krvavém plášti zahalený

o meč vzpírá kat se zamračený –

rudé mračno jasném na blankytu.

Po předsíních, šírém hradu dvoře

rozšumělé hučí lidstva moře,

vzplanouc bleskem, rozzvučíc se jasem,

s trůnu když sem padne záblesk časem,

a v té bouři jeho rozkypěné

jako troska loďky roztříštěné,

když jí vichr strážný stěžeň skácí,

Daliborův osud se potácí.

On tam na podhradí vzdálen lesku,

královské jenž tuto zlatí síně,

střežen v mračném halaparten stíně

na poslední hotov vkročit stezku;

hranatí žoldnéři černým kruhem

jako sloupy ve vězení tuhém

brání nebeských i světel záři

vniknout v bledou Dalibora tváři.

Jenom jeden paprsk struny tklivé

jako hvězda, ježto s nebe padá,

do temné se oka noci vkrádá,

budě kouzlo moci zázračivé.

Kyne král a šumot mizí kolem,

a za černým mračných soudců stolem

nejvyšší se sudí země zvedá;

pergamenu blána svitá, bledá

v ledovaté jemu ruce tkvěje,

z níž jak z hrobu mrazný zádech věje.

„Mocný králi” – hlas tu soudce věstí –

„známo, že to zvykem země jesti,

aby tomu, komu žití brána

rokem soudu věčně zavírá se,

v předsmrtném tom plném záhad čase,

jedna milost byla prokázána.

Jest pak vězně Dalibora ždání,

dřív než k špalku svoji skloní skráni,

třikrát vzrušit struny rozechvění

k poslednímu písně probuzení!” –

Milost dána – panoš v služném spěchu

slední nese Daliboru těchu,

a již zdáli struna stříbroskvělá

první písní vzduchem pozachvěla.

Rozlilo se kouzlo zvuků kolem

jako stříbro luny hájem, dolem,

tiché z prvu, plné bájných mocí,

v májové jež probouzí se noci,

jak když lesní víly po pažitě

kolo točí luny při úsvitě,

neb rusalky svůdné laškujíce

po jezerních po vlnách se honí

a své zlaté kolem strouce kštice

zvonky vodních liljí – růží zvoní –

dále šumné, plné čaroznění,

jak když větřík křovím, hájem věje

a tam steré květy rozepěje,

v noční jež se pohroužily snění:

třepytá se vzduch v tom šumův roji,

až se zdá, že každý prášek jeho

jakby ku poskoku letu svého

prozpěvuje sobě píseň trojí!

Slouchá lid po šírém po nádvoří,

cosi v oko, ve tvář se mu vkrádá,

a an srdce tajně v prsou bádá,

on vždy hlouběj’ v píseň duši noří. –

Náhle z různých těchto čaroznění –

jak ze šumných lesův kosa pění –

píseň proniká teď srdce tklivá.

Takým kouzlem souzvuk její zpívá,

že i tony všech těch bájí živé,

v květoucím jež zbudily se háji,

samy zmlkše písni naslouchají.

Nese vzduchem cit se lásky tklivé

jako slunce paprsk zlatoskvoucí,

nímž se v sadě růže zardívají:

zvolna ve dvě písně ton roztají,

a ve slastné pohře lásky vroucí

sladký dvojzpěv touhou okřídlený

jak holoubkův párek větrem vroubí –

kolébá se, tu zas sladce snoubí,

hned zas různě, toužebně se hledá

a kdes na samotě s žalem sedá.

Bolným tknutím strunou vyvržený

ton žalostný zase větrem bloudí

a jak supem hnaná holubice

aneb v háji dumná kukavice

žaluplnou touhy píseň loudí,

až pak večerem jak kvítko polní

jasnou slzou oku pouvolní. –

Z žalů těch, jež v tichý pláč se ztrácí,

jak když v harfy Aeolovy znění

rázem noční bouře zaburácí,

vášnivá se píseň rozplamení:

těká větrem žalostivé lkání,

k nebi bouří, zas se v propast sklání,

s vášní, bolem v zoufalství se motá,

po pustinách šílenstvím se honí,

v syčící pal žhavé slzy roní,

až pak shlukši všechny vášně boly,

skalnatými zarachotíc smoly

divým výkřikem se rozekotá! –

Jeden povzdech lidstva davem trhl,

když ten zlozvuk struny v sráz se vrhl –

s zrakem duši, s duší srdce zdvíhá,

zpěvná kde se struna zlatem míhá,

a již dále jakby pro úlevu

klidnějšímu nástroj zvučí zpěvu.

Vane větrem harfy rokotání,

dumné, plné přitlumených zdání,

bázlivě se kolem struny vine,

hned proniká, hned zas v touze hyne,

jakby ze zakletí hradu dálna

krásky jaté lkala píseň žalná,

až pak v tóny probouzí se vroucí,

a vzduch takým kouzlením napájí,

jak když čarným prutem rozehrají

zlatého se zámku stěny skvoucí.

Náhle, jak když zpěvným nad skřivánkem,

k nebesům jenž ranním spěje spánkem,

černé křídlo supa pozašumí

a tak rázem jeho píseň ztlumí:

šumotání divé větrem hučí,

syčí, chřestí, nočním výrem skučí

a tak běsně větří se a rotí,

že až bouře vzduchem zarachotí!

Letem zpěv se mužně v bouř tu zdvíhá,

jak když v mračno černé roztrhané

slunce zlatý záblesk pozaplane,

a již různých zvuků boj se stíhá:

zvučí píseň, hned zas bouře těší,

souzvuk láme, s chechtotem jej vlíká,

jak když černých skalin přes útesy

jasný pramen vichr v propast smýká;

tu však píseň vírem probírá se,

zvoní jako jasné rány meče,

a provlekši z rachotu se seče

zapáleným tónem rozhárá se.

Heká bouře, pouští vzdechy táhlé,

slední hromu ránou zarachotí

a již v chrápotu se k zemi srotí

a kdes ve propastech zdechne náhle.

Jako anděl nebes na vrcholi

vítězná kol píseň zahlaholí –

zahlaholí – v něžný ton pak spadá

a v horoucím zlatých citů plání

jak když rytíř před kráskou se sklání,

k nohoum pěvce svoje věnce skládá.

Ještě vzduchem hradu po nádvoří

čárné písně vane ohlas tklivý,

lid však již se Daliboru koří

královské tam slávy nedbanlivý. –

Druhou písní pěvce struna skvělá

na podhradí vzduchem pozachvěla,

zvučným proudem vzhůru k hradu plove,

vniká v krále síně mramorové

a tam panstva zlatém na krunýři

zazvoní a klenbou pozavíří.

Hne se mužům srdce pod ocelí,

a síň slouchá, jak když král to velí.

Klidným tokem písně vlny plynou,

zalaškují, zas se k sobě vinou,

pohádkami luzně zahovoří,

jež při krbech rodné kruhy tvoří,

s hrdličkou se rozesmějou v háji,

hned zas v poli s dívkou zazpívají;

se skřivánkem vzhůru plovou směle,

nesouce k jasnému nebes krovu

z dolin zbožnou duši rolníkovu.

Ráz - a jakby rukou rušitele,

s mečem jenž na klidné padá chaty,

rozšinut byl oblouk struny zlatý –

cizí jakýs zlozvuk klenbou krouží,

že i mužům dech se v prsou ouží.

Duní větrem kopyt dupotání,

hlučí zloba rozsapané láje,

slyšet starců, žen a dětí lkání,

až pak s kletbou, jak když svaté háje

pod mlaty a topory se kácí,

v hlubokém se boru píseň ztrácí

zasténavši pláčem holubiným.

Tajemné dál jakés temné dumy

nově tknutá struna síní šumí:

poletuje píseň – holubice,

poletuje k větvi od větvice,

po úvalech, po skalinách bloudí

a jak potom smutné hlasy loudí.

Zmáhá dále ton se písně spjaté,

jak když z noci vstává slunko zlaté,

a po síni mocí čaroděje

nové kouzlo zvuků porozleje.

Vroucí píseň mužném po nadšení

královskou se klenbou rozplamení

a jak žhavé jiskry ze plamene

srší kolem tony zapálené.

Vznímá vzduch se, bouře větrem vládne,

žhavé bleskův stíhají se seče,

duní rány mlatů hromopádné,

zvoní steré o krunýře meče,

až pak, jakby celá bouře k zemi

sřítila se s blesky hromy všemi,

písně vírné zvuky doburácí! –

Klidu mžik – znenáhla, jak když z luhů

po bouři se modrá pára zdvíhá

a ve zlatém oblak spjata kruhu

po nebeských výšinách se míhá:

nové tóny zvukem prokmitají,

až ve výši v zbožnou píseň spjaté

jako nad obětmi dýmy svaté

modlitbami v nebe pronikají.

Planou síní panstva žhavé zraky,

mocně bijí srdce pod krunýři

a když píseň zašla nad oblaky:

„Záboj! Záboj!” klenbou pozavíří.

Tonův šiky opět větrem víří,

mocným proudem v síně stan se derou,

jak když bubny rachotem se píří,

steré rány v hlučné síle perou;

bujné písně, zvučné doprovody

pádné vedou krokův chorovody,

různo zvoní mečův, kopí chřesty,

krunýře a prsa pod krunýři

válečnými pokřiky a věsty

ve vzduchu se pozvedají, šíří.

Ržání koňstva, vřava bojovníků

na všech stranách houfně pohlukují,

písně o meč, meč o lomoz křiků,

křiky o hlučná se hrdla trují.

Náhle šumot větrem vládne celým,

a kol křiky, všaká píseň hyne,

jak když nade vojskem rozbujnělým

královský se prapor porozvine;

avšak dále hned zas hlučné zvuky

v mocné řádají se sbory, pluky,

prorážejí vzduchem v šíř a délí,

jakby tábor vstával v pole celý.

Hlučí písně proudem řeky valné,

trou se přes hory a tesy skalné,

až ty skály, jež se k proudu kloní

ohlasem se písní rozezvoní;

hned zas v lesy tóny zapadají

a svým sborem hvozdy rozhlaholí,

opět přes luhy a přes údolí

dál a dále k předu pospíchají

a i skalnou rozsedliny tísní

úsilnou se provlékají písní –

až ta zvukův řeka se hlaholem

šírým rozproudí se luhů polem.

Avšak lesem, dolem, skalním svodem

zlozvuk jakýs stálým doprovodem

za písní se plukem loudí, syká,

tu se ztratí, tam zas jinde vstane,

jak když hádě, jež se zemí smýká,

syčí v bory zpěvy rozehrané.

Zesnuly kol písně krátkým časem,

nespí však ten zlozvuk s hadím hlasem,

syčí v temnu, a s ním smrtibledá

půlnočních se duchův píseň zvedá;

vanou nocí bědné, hrozné tony

a v nich velké umírají skony.

Zase písní vzbudily se pluky,

vzbudily se na dvou stranách hluky

a jak tábory dva větrem víří,

proti sobě hrotem písní míří.

Vzešla vojův sporná, vzdorná vřava,

jak když nebem dva se zrazí mraky

s hlukem hromů, s bleskotnými zraky;

brzy tady – tam zas píseň vstává,

hlučná, vítězná a zapálená,

pod níž druhá plaše přemožená.

Planou meče, boj se větrem klene,

sviští šípův střely okřídlené,

bubny víří, kotle zvučí jasné

a vším lomozem a vším tím chřestem

královských slov vévodícím věstem

vládnou zvuky, jako zvony hlasné; –

z nich už píseň vítězící plane

v boje hněvem vášní rozhárané.

Tu však zlozvuk zákeřnický, vlčí

na píseň se jásající vrhne

a jí s hlavy věnce slávy strhne,

rozškube a zpěvné rty jí zmlčí,

pak co Kain, jenž bratra zabil v poli,

s šílenými v dálce mizí boly.

Slouchá panstvo rozbouřené struně,

mnohé srdce těžkým vzdechem stůně,

mnohá prsa bouří pod krunýři,

mnohá tvář se opět studem pýří,

a an jeden vzdech po síni tíhne,

„Milota” v něm „Otakar” se mihne.

Dále zlatá struna Dalibora

v zbožně vzňatém zvuku větrem plane,

jak když s hvězdojasných nebes s hora

andělova píseň k zemi vane;

tony božské, láskou vřelou, svatou

plní srdce panstva září zlatou

a vždy šíří jasný jich se pramen,

z něhož písně jako hvězdy s nebe

božské záře sejíc kolem sebe

na vše strany zlatý hází plamen.

Brzy zvuky bolestnými vzdechy,

prorývané hlasem božské těchy,

prokmitají temny, žaluplny,

jak by na dalekém na jezeře

v zádumčivém stinné noci šeře

žalobné se rozplakaly vlny.

Do velkého srdce vlny padly,

rozvlnivše ve velké je moře

větší ještě rozšuměly hoře –

neb již vzduchem bouře hromem vládly.

Zvučí struna velkou epopei,

jak když národové rozvášnění

ve krvavém bojův ve plameni

válečný zpěv mečův chřestem pějí.

Píseň víří, nad ní hromy vládnou,

pětkrát bouří, pětkrát k zemi padnou,

ale píseň jasnější vždy plane,

vítězná ku nebes branám vane.

Slyšet cepův, sudlic ve lomozu

rachocení obrněných vozů,

palcátův a mečův dopadání,

štěkot věžníků a koňstva ržání,

slyšet kletby hrozné, vzteklé hněvy,

hned zas zbožné žalmův chvalozpěvy,

a již opět rachoty se vrací,

jak když hrady, města, chrámy svaté,

v chrámech sochy mramorové, zlaté

pod tepoty palcátů se kácí.

Roztřisknou se hlomozné ty hluky,

a an dále paprsky jich víří -

ku všem stranám světa trčí, míří

zvuků bouřných obrněné pluky:

o skalnaté trou se jinde hrady,

tu zas símě božské sejou rady,

nebo mocně dálném na pokraji

vítězícím pochodem se ženou

a nad mořem slávy bránu sklenou.

Všude jedno proniká však pění

bojovných těch hluků různohřmění:

božská píseň jako křídlo zlaté

nese větrem slovo Páně svaté. –

Slouchá panstvo, oči blesky kují,

zvučí meče ve zaťaté pěsti,

krunýř, pod krunýřem srdce chřestí

ba i klenby struně přizvukují,

a an tváře zápalem se lesknou,

z pochev meče již se pozablesknou,

panstvo k straně pádí ku hřmějící,

zapomíná trůnu, leskův krále

a kol pěvce v hluché stane chvále

s písní: „Kdož jste boží bojovníci!”

Slední píseň pěvce struny pěly.

Jakby černým kdesi věže koutem

řetězovým vězeň zatřás poutem –

zvuky temné kolem zachřestěly;

sviští síní knuty šlehy steré,

zdušený se výkřik větrem dere,

slyšet vzdechy různo prokmitati,

jaké zlatou, jasnou za svobodu

tlumějí se šírém po národu,

když jej trýzní žoldáctvo a kati;

slyšet duté rachocení hromu

jak se z hloubi výš a výše blíží,

jímž se třesou nízké krovy chýží

i královských základové domů.

Chvěje síň se hrozivým tím ruchem,

jenž ač zdušen vším otřásá vzduchem,

že i zlatý trůn se tajně chvěje,

když sem ohlas bouře pozachvěje.

Tu však nebes dechem bouře schladnou

jak když všecky tužby, vzdechy bolů

nezkojené v tajném ve plápolu

rázem v jedno velké srdce padnou.

Z toho srdce jasný ton již vstává

a kol trůnu královny pohrává

a tam kněžce, již ve sladké tváři

růměncem se růže lásky září,

v ruce míru lilie se skvěje,

milostnou rytíře píseň pěje:

O královno! o spanilá

ty růže z luhův ráje,

tys vábna tak a čárovna

jak vykouzlená báje.

Tys jako tajná myšlénka

tak plná míru, září;

v tvém srdci pučí lidstva květ

a růží rdí se v tváři.

Jsi jako píseň volnosti,

jež po vesmíru zvučí,

a skvoucí jsi jak lilie,

jež nad vodami pučí! –

O královno! o spanilá,

o sestup s trůnu níže,

ty’s plná lásky, milosti,

ty sejmež s prsou tíže.

Jeť srdce moje raněno

a plné tužeb, bolů:

o spanilá, o milostná,

již sestup ke mně dolů.

A nepřídeš-li, moci tě

já na srdce si stáhnu,

vždyť od věčnosti po tobě

horoucí láskou práhnu.

Však jsem já také velký král,

mám zámky, hrady svoje,

svět šírý, toť má država

a v ní jsou statné voje.

A stále mečem opásán

já nespím hrobu klidem,

jsem rytíř v bojích zkušený

a jmenujou mne – lidem.

O králová! tys svoboda,

král připoutal tě k trůnu,

již sestup ke mně, ověnči

tu zlatou moji strunu!” –

Takou píseň, plnou mocí lásky,

jako rytíř pod okéncem krásky,

králové při trůně struna pěla,

že i lilie ta stříbrobílá,

jež tam v králové se ruce chvěla,

nachu záplavou se zrůměnila,

a an struna s kouzlem dále pílí, –

hle již králová se s trůnu chýlí

a za kouzlem zvuků síní, dvorem

sama spěje andělovým letem,

kde lid, panstvo jaté Daliborem

v polokruhu stojí rozechvětém.

Rozstoupí se lidu, panstva davy,

králová již ku pěvci se sklání

a se zlatých sponku sňavší skrání

Daliboru na hlavu ji staví.

Zaplesala srdce v lidstva sboru

a v tom jásotu a hlaholení

umlklo i čárné struny pění:

shasla struna v rukou Daliboru. –

Umřela již píseň kouzedlná!

Pusty hradu královského dvory,

pusta síň ta dříve slávyplná,

kde se panstva zlaté skvěly sbory,

pust i stolec královny jest jasné. –

Chvěje král se, zlatá skráň mu hasne,

a an strach mu do duše se vkrádá,

matným okem kolem s trůnu bádá:

není panstva, jež se v síni skvělo,

králové i křeslo osiřelo,

když pak do sloupení zrak mu vpadne,

jako mramor bledá tvář mu schladne:

o meč vzepřen, pláštěm zahalený,

zůstal v síni kat jen zamračený;

oči rudé na krále upírá,

jichž se obvod šíř a šíř rozstírá,

až jak dvoje slunce zkrvavělé

žárem plní síně klenby celé:

jako loďka, jež se v vlnách boří,

v krvavém se stolec ztápí moři.

Vrhá z trůnu král se hrůzou jatý,

za ním podnož prestolu se kácí,

volá, avšak hlas se v hrdle ztrácí,

z komnaty se vrhá do komnaty,

po sloupeních, pustých chodbách těká,

vlastního se stínu s hrůzou leká –

až se opět v prvou síni vrací.

Za ním panoš v chvatném vpadl spěchu

ouzkosti pln, prázden všeho dechu.

Okem matným král po síni bloudí,

do níž oknem ranní zář se loudí.

Stojí trůny, nachem zahaleny,

a tam v zadu mocném ve sloupení

není kat ten rudý, zamračený –

paprsk tam jen kmitá pozlacený.

Králi k nohoum tu se panoš sklání:

„Mocný králi, hrozné jakés snění” –

bylť ten obraz živý přelud zdání –

„pobouřilo v spánku duši tvoji.

Stál jsem strážcem před ložnice stanem,

sám jsi strhl zmítán v nepokoji

závoj stánku, pod nímž lože stojí.

Spatřil tvář jsem – o přejasný králi –

nevím, co ty vlny zvěstovaly –

tu se v hřmotu stánek lože kácí,

a již v síních tvá se noha ztrácí.

Odpusť králi, snad to vina moje,

ty že vnikly v duši nepokoje.” –

Stojí král a rukou čelo stírá

a an v duši nítky mysle sbírá,

pohluk temný oknem v hrad se zvedá;

pohne tvář se krále ještě bledá:

„Co ten hluk” mu na rtu siném věje,

a již panoš služně k oknu spěje,

hlásí, v úval dolů hledě hradu shora:

„K špalku vedou vězně Dalibora.” –

Co as náhle sáhlo králi k duši!?

Nevím. Snad to král as tuší. – –