Daliborka.

Čí hlava v deštivém počasí

Tam na tvrzi na Rabenštýnské ční?

A kdo ji tam vztyčil, kde zuřivá

Moc větrů stále ji ovívá?

To Litoměřičtí zrobili,

Ti hlavu tam z pomsty vztyčili,

Zkusivše v mnohých již úpolích

Daliborova meče pádný švih.

Což pozbyl Dalibor hlavy své?

Nikoli! Jiný to zajisté;

Neb s kýmkoli onen zápasil,

Nikdo se ještě nespasil.

To Jankova hlava, co tam ční,

Hudce známého po vlasti,

Jejž Dalibor vroucně miloval,

Pro jeho umění zbožňoval.

A tomu, když se zamotal boj,

Ač Daliborův zvítězil voj,

Ba tomu odpůrci povzteklí

Hlavu věnčenou usekli.

Ta nyní tam s tvrze co šereda

Do krajin českých pohlédá,

Všem zvěstujíc Daliborův žel,

Nesmírnou ztrátu, již utrpěl.

Na Kozojedech, na hradě svém,

Všem vyhýbaje se rozkošem,

Rek Dalibor čas tráví;

Pohasla očí jeho zář,

Zsinala ruměná kdys tvář,

Neb srdce mu bol prorývá žhavý.

„Potřel jsem vás,“ tak styště si,

„Než jaká z toho vítězství

Mně radosť se urodila?

Jím-li vám bylo poškozeno

Tisíckrát mi to oplaceno,

Msta se vám výborně podařila!

O Janko, můj Janko, Ty’s dokonal!

Ach, kdy se utiší můj žal,

Když tebe již, tebe není?

A co hrozného se přihodilo,

Já viděl to, leč nelze bylo.

Zabránit tvého zohavení!“

A skalopevný Dalibor,

Jímž nikdy nehnul soků vzdor,

Se, bolem zdrcen, chvěje,

A oči jeho se zakalují,

A z mračen, jež je obhalují,

Teď hojných slzí déšť se leje.

Pak opět nářku průchod dán:

„Hanebně dívkou oklamán,

Jíž, co bohyni, jsem se klaněl,

Vyřítil jsem se divoce,

A zuřil dalece široce,

Kamkoli mě zlosti pud poháněl.

A z nenávisti k lidem všem

Bych světa byl zatřás’ základem

V bezuzdné povzteklosti,

By ke mně se nebyl on připojil,

A zbouřené city mé ukojil

Umění svého zvolenou!

Ó když on smyčcem na houslích vlád’,

Nejdojemnějších zvuků sklad

Vyluzuje ze strun tklivých,

Ó jak mé srdce pak jásalo,

A v útěše se kochalo,

Zproštěno tesknot zoufanlivých!

Tu bylo, jakby mně do prsou

S veškerou blažeností svou

Pohřížilo se nebe,

A rámě, přichystáno v seč,

Vražedný odhodilo meč,

A objalo, můj Janko, tebe!

A nyní – ó třikrát běda mi! –

Čí hlava ční tam s cimbuří,

A šklebí se strašně již z dálky?

Tvá hlava to, nejdražší příteli,

Můj soudruhu v každé svízeli,

Ty zpotvořená oběti války!“

A jak dítě, jemuž osudem

Vyrvanou máteř vložili v zem,

Polévá slzami tváře –

Leč ejhle! teď se vypíná

A silné pěstě zatíná,

A z očí plane mu divá záře.

„Ukrutně,“ řve, „jste se pomstili,

Tak těžce mě v útrobě ranili,

Že bych málem se zakrvácel;

Však nemysliž vaše zpupnělosť,

Že bujarosti již nemám dost,

Bych moc vaši běsnou z kořen zvracel!

Jsemť ještě Dalibor, starý rek,

Jehož nezmoh’ nikdy váš hněv a vztek

Při všem svém namáhání:

Anděla strážce jste zprznili,

Kteréhož zpěvy vás chránily,

Nuž připravte se ku pokání!

Co trvá naše rozepře,

Litoměřice ještě nikdy mne

V plné mé hrůze neuzřely:

Teď Bohu a cti své přisahám,

Že vám ji strašlivě zakusit dám –

Záhuba budiž hubiteli!“

Tak v litosti své a ze zloby řve,

Meč chápe, rohem k boji zve,

A vojíny své sbírá:

Zmáhá se v hradě jek a hluk,

A ze vrat již pádí železný pluk –

Třeste se potomci Litomíra!

Čím rek Dalibor byl hrozil,

Bylo dílem vykonáno:

Podlehly již Ploskovice,

Marně od nich vzdorováno.

Podlehly již Ploskovice,

Krve teklo bez příkladu,

A do pusté lidomorny

Vržen mohútný pán hradu.

A po širých hradu baštách,

Který mu již nevzdoruje,

Vítěznou opojen slastí,

Dalibor si vykračuje.

„Jak se Ploskovicům stalo,“

Volá, „ježto s vámi byly,

Rovněž tak se vám má státi,

Za to, co jste zavinili!

Ha, ty město, ověnčené

Vůkol sady zelenými,

Nad Labem se hrdě stkvoucí

Šperky skoro královskými,

Litoměřice, ha slyšte!

Spěchám i vás pokořiti,

S vaší výše, s vaší slávy

Do prachu vás povaliti.

K Jankovu mě pohřbu zvete,

Prodlevše s ním po tu dobu:

Nuže, buďtež zplápolalou

Pochodní u jeho hrobu!

Vězte: blízký již je konec

Vaší pýchy, Vaší chvály –

Brzo lid se tázat bude,

Litoměřice kde stály!“

Avšak sotva že tu kletbu

Vyslovila jeho ústa,

Jaká se tu valí z dáli

Hromada sem šírá, hustá?

Ha, viděti přílbic, brní,

Kopí, mečů blyskotání,

A slyšeti ryky vojska,

Hřebců dupot, divé ržání!

Litoměřičtí hle, jsou to –

By spasili Ploskovice,

Přichvacují cvalem, skokem,

Dusajíce, supajíce.

A jak mračna krupobitná

Šíř a šíř se roztahují,

Až pak blankytovou báni

Celou ve tmu zahalují,

A z černého svého lůna

Blesky, hromy vysílají,

A v ledových kusech zkázu

Na vše role rozsýpají:

Tak se oni rozšířují

Nepřehledně dál a dále,

V dolinách i na vyšinách

Přibývá jich neustále.

A jakby ze země rostli,

Šíř a šíř se rozkládají,

Až se moři nesmírnému

Šiky jejich podobají.

Dalibore, nejhoršího

Máš se nyní obávati!

Nelze tobě, také moci

Přenáramné odolati.

Král Vladislav sedí na trůnu,

Na hlavě stkvoucí korunu,

A okolo něho pánové,

Země nejvyšší soudcové.

I stojí před ním, před králem,

Muž, zápase s hněvem a se žalem,

V trojnásobná pouta jesti dán,

Leč duch jeho není překonán.

A kdo jsou, kteříž ho spoutali?

Ti z Litoměřic, ti to spáchali.

Vrhli se naň s přemocí sil;

Tak Dalibor raněn i zajat byl.

A když nepřátelé zběsilí

Jej byli v okovy vpravili,

Před krále jej vedli v pospěchu,

Nešetříce hany, ni posměchu.

Král vece: „Rytíři, ty’s mi znám!

Prohřešil’s se těžce proti nám;

Neb zuře ve vlastech jako vír,

Rušil jsi přikázaný mír.

Však vážím si srdce chrabrého,

Ducha podnikavého a smělého,

A rád bych se sklonil k Daliboru,

Odpůrcům jeho na vzdoru

Zavaž se však svou rytířskou ctí,

Že nesetrváš ve svévoli,

Že zákony přísně chceš zachovat,

Budoucně jen za krále bojovat.“

Tu Dalibor dí: „Rač odpustit,

Tak nebude, králi! Tak nemůž být!

Žádné sliby nemají lákadla dost,

Bych svatého zprznil přátelství ctnosť.

Co mi do světské skvělosti,

Do titulů a hodností!

Mě láká jenom věc jediná:

Přítele pomstit – Toť touha má!

V tvých rukou jsem, tak osud chtěl:

Radím, by’s se na pozoru měl;

Nerozvazuj bouře spoutané,

Sic se ti škody dostane!

Neb jestliže svobody dosáhnu,

Věz, znova že na vrahy vytáhnu,

A budeš-li ty mi překážet v tom,

I tebe zchvátí té bouře hrom.“

Tu rozhorlen se vzchopí král:

„Však ve své zpupnosti nepůjdeš dál!

Pryč s tváře mé, líté stvoření,

Pryč do hlubokého vězení!

Tam v samotě můžeš vyhrožovat,

Až hlavu ti od těla oddělí kat,

A na vždy zkrotí tu sveřepou saň:

Tak káže král tvůj, a tak se staň!“

Dole ve věži pusté

Rek sedí Dalibor,

Věda, že smrť ho zhubí

Pro jeho smělý vzdor.

Však té se neobává:

Jak často, když válčíval

S krutými nepřátely,

Jí v oči hledíval!

Než doba dobu stíhá,

On čeká den co den,

A nevedou ho přece

Osudnou cestou ven.

Tu jemu, jenž byl zvyklý,

Pod šírými nebesy

Volně se potulovat

Luhy a pralesy,

Tu přetmavo mu bylo

V podzemské tmavotě,

Tu přetěsno mu bylo

V žalářní těsnotě.

Mocněj, než kdy se mu zmáhá

Toužení ve prsou

Po milém společníku,

Jenž ho svou blažíval hrou.

„O Janko,“ vzdychá, „můj Janko,

Jehož hlavu jsem viděl čnít

Na Rabenštýnské tvrzi,

Kéž by’s moh’ se mnou být!

Tu přede mnou by brzo

Svět jasný vykvétal,

Tu čarovné bych kraje

V myšlénkách prolétal!

Než ty’s ach kořisť hrobu,

A co hrob uchvátí,

Již nikdy nepropustí,

Již nikdy nevrátí!“

A vyskočí a svými

Lomcuje okovy;

Ty poddati však nechtí

Se Daliborovi.

I přiskočí pak k oknu,

A mříží lomcuje;

I tato nerozlomnou

Se mocí zpěčuje.

Než ejhle jaká změna

V něm nyní nastává?

Tvář jeho ta se jasní,

Rtem úsměv pohrává –

K nebi se zdvihá oko,

Planoucí vděčností

Co jest, co mu přináší

Útěchu v žalosti?

Zabřinkly klíče, k Daliboru

Do těsné, tmavé jistbičky,

Žalářník šedovlasý vchází,

Nesa mu oběd skrovničký.

Jest to jen trošek chleba, vody –

To postaví a chce zas jít;

Leč on mu brání, a co prosba

Zdají se slova jeho znít.

„Stařečku,“ praví, „ne tak kvapně!

Sečkej, až ode mne teď zvíš,

Co mého srdce vroucné přání!

Nemyslím, že mne oslyšíš.“

Diví se stařec, neb co vržen

Byl Dalibor v to vězení,

Slovíčka k němu nepromluvil,

Trvaje v tuhém mlčení.

„Pane rytíři,“ vece stařec,

„Jsem k vašim službám velmi rád,

Neb šetřil jste mi syna v půtce,

V níž nedoved vám odolat.

Však račte při tom uvážiti,

Že sloužit ve všem nemohu:

Musím vás velmi přísně stříci,

Mám nebezpečnou úlohu.“

„Ne, ne!“ řce Dalibor. „Nežádám,

Co by ti bylo záhubné,

Můj milý! Přines mi jen smyčec

A housle – celé přání mé.“

„Housle?“ žalářník odpovídá,

Podiven víc než prvé byl.

„Vždyť neslyšel jsem, že jste někdy

Na housle hrát se pokusil.

Nemáte-li však jiné touhy,

Učiním rád, jak jste si přál.

Jen abyste svou umělostí

Myší na sebe nepoštval!“

Tak stařec dí, se usmívaje,

A kráčí ze žaláře ven.

Dalibor klesá na kolena,

Volaje slastí opojen:

„Ó nebe, díky tobě, díky,

Že’s vlídně k tomu svolilo,

Po čem, jak po rosičce kvítí,

Mě srdce vroucně toužilo!

Za znamení to považuji,

Že milostivé být mi chceš,

Že žití mého minulého

Naprosto nezatracuješ.

A ty, můj Janko, ozářenče,

Smiluj, smiluj se nade mnou!

Rád poslouchal bych hry tvé zvuky,

Nežli mne na smrť odvedou.

Nelze mi tebe uslyšeti

Však je-li svět, v němž žiji já,

Nějakým útlým svazkem spojen

S tím, kde se těší bytosť tvá,

Přibliž se ke mně, uč mne tóny

Tvých houslí napodobiti,

Ač nikdy, nikdy nedovedu

Tvým kouzlem k duši mluviti!

Nemožno-li se jinak blížit,

Sestupiž ve snách s vysosti,

A uč mne smyčcem struny hladit,

Po jichž já bažím zvučnosti,

A v jejich zvucích chci se kochat,

Až krev má nebe spokojí,

A milosť jeho snad mne zase,

Můj druhu k tobě připojí!“

Jaké při večerním vánku slyšet

Roztoužené mysli výlevy?

Jsou to zvuky z nadzemských snad krajin,

Srdcejemné rajské nápěvy?

Ne, to nejsou zvuky z nebes říše,

Ty tam z lůna bílé věže zní,

Která z třiadvaceti svých sester,

Vůkol hradu královského ční.

A davy lidu se hromadí

Před bílým vězením,

Poslouchajíce libostné

Ty zvuky s nadšením.

„Kdo provozuje na houslích

Tak čarokrásnou hru?

Ha, nebyl hozen Dalibor

V strašnou žaláře tmu?“

A sladčeji, než potoční vlna

Ze skal šustí v temném lesíku,

I než ze křoviny hustolisté

V jaře zpěv se prýští slavíků,

Sladčeji to ve věžním se lůně

Tony zázračnými ozývá;

Tak že všechněch posluchačů srdce

Slastným pocitem se rozplývá.

I nepřestává s rozkoší

Lid pilně poslouchat.

„Kdo divokého rytíře

Naučil tak libě hrát?

Máchati mečem uměl sic,

Až i postrachem země byl,

Než kdo jeho pádnou ruku tak

Na strunách vycvičil?“

A vždy sladší, líbeznější tóny

Vlní z bílého se vězení,

Hlásajíce srdce zlomeného

Horoucí, nesmírné toužení,

Tužbu srdce, jež sklamáno v lásce

I milého druha ztratilo,

Jež osudem nepříznivým mnoho

Trpkého, přemnoho zkusilo.

Tu posluchači zchváceni

Soucitem volají:

„Běda, že Dalibora nám

Usmrtit hodlají!

Ač vina jeho velká jest,

Kdo v kouzlích se takových zná,

Ten není země vyvrhel:

Ať milosť a česť se mu dá!“

A kdykoli větříček zavívá

Při večerním tichém soumraku,

Plynou z lůna bílé věže v ladu

Nejkrásnějším proudy zázraků,

A lid poslouchá, poslouchá dále,

Jakby vyšší moc jej poutala,

A z tisíců očí kanou slzy,

A z tisíců úst zní pochvala.

Pověsť o hudci ve věži

Letí až ku králi;

Ten jí se zděsí velice,

Jak plavec úskalí.

„Tak,“ hřímá k žalářníkovi,

Jejž hned přivolat dal,

„Tak-li jsi, drzý otroku,

Můj rozkaz vykonal?“

„„Ty’s pane,““ stařec klekna dí,

„„Můj král, já sluha tvůj:

Bůh ví, že já vždy věrně jsem

Zastával úřad svůj!““

„Vstup do žaláře každému

Zakázan přísně byl:

Kdo Dalibora – přiznej se! –

Tak housti naučil?“

„„Má hlava budiž zárukou,

Že nikdo nevešel

V žalář, kde rytíř uvězněn,

Tak jak tvůj rozkaz zněl!““

„Ty lžeš! Rytíř ten mečem jen

Znal řádit bouřlivě.

Kdo učil Dalibora houst?

Pověz mi pravdivě!“

„„Ať nedojdu já spasení,

Ať Bůh mne zatratí,

Jestli jsem proti vůli tvé

Si troufal jednati!

Než, králi, protože tak chceš,

Svěří ti ústa má,

Jak dělo se, co skutečně

Se k divu podobá.

Ó jak on mlče truchlivěl,

Leda že někdy lkal,

Až za housle a za smyčec

Mne jednou požádal.

Já vyhověl. Chybil-li jsem,

Že jsem tak učinil,

Tož odsuď mne! Leč jedině

V tom jsem se provinil.

Věř, pane můj! sám, rukou tou,

Jíž bojovat jen znal,

Rytíř na housle pěkně hrát

Se vynasnažoval.

I ač nesnadnou práci měl,

By naučil se hrát

Tuhými prsty na struně,

Však mučil přec se rád.

Již záhy z rána cvičil se,

Až blížila se noc,

A učeníka umdlého

Ovládla spánku moc.

A jak se usmál, obličej

Jak se mu ozářil,

Když první nápěv konečně

Se jemu podařil.

I doved’ struny hladiti

Tím umělej, čím dál,

Tak že jsem věru v úžasném

Podivu poslouchal.

Tu pravil kdys: Co divíš se?

Kdo učitele má,

Jakého já, ten, příteli!

Hrou brzy vyniká.

Když spím, se ke mně snášívá

On s hvězdné dáliny,

Jehožto hlava vztýčena

Na tvrzi bez Když.

Na zlatoskvoucích oblacích

Se denně jevívá

A učí mne, a nebeská

Pak hudba zaznívá.

Procitnuv mistra stkvělého

Hned napodobuji:

Co divu, že já v libé hře

Se zdokonaluji?

Tak, králi můj! tak věc se má

S tím divým rytířem:

Ty uznáš ve své moudrosti,

Že nevinen já jsem.““

Král kyne žalářníkovi,

By šel – ten vstana jde.

Leč král tím, co byl uslyšel,

Dojat je hluboce.

Nekane slza z oka mu?

Přemítá dráhný čas,

Až teď po boji tuhém tak

Se prohlašuje zas:

„Had,“ volá, „sice nekouše,

Když zimou prochladnul,

Než spíná se, jak podletní

Teplotou omladnul.

Až posud nehnul trůnem mým

Však nehrozil? A lid,

Kterýž se k němu přidává –

On nesmí déle žít!“

Večerní větříčky zase vějí,

Vějí sladčej, než kdy vívaly,

Hojné na křídlech nesouce vůně,

Kteréž po zahradách sebraly.

A nápěvy zase srdcejemné

Z bílého se pryští vězení,

Zníce mnohem sladčej, než kdy jindy,

Zázračná co zjevení.

I zástupy také lidu zase

Poslouchají libých tonů proud,

Jenžto z věžního se valí lůna,

Nadšeni se nechtí z místa hnout.

Tak to znívá po nebeských krajích,

Duchové když, zvláště nadchnuti,

Ke slavnosti jakés zahrávají

V zvuků plném shodnutí.

Najednou však – slyšte! – jakby praskly

Všechny struny s bolným kvílením:

Místo jemných, sladkých tonů míchá

Hluk se hlasů s zbraně řinčením.

Hle a hvězdy, jako tichým želem,

Zahalují stříbrostkvělou tvář,

A na hradním dvoře tmavorudá

Plápolá pochodní zář.

A na všechny, kdož to venku vidí,

Břemeno se vrhá obavy;

Tušením nejhorším uchváceni,

Třesou se a stojí váhaví.

Teď však křičí: „Nemeškejme déle!

Smrtonosná hudci tato noc,

Kterýž srdce naše utěšoval:

Útokem mu na pomoc!“

Tu však otvírá se hradní brána,

Jasný hlasatel vychází z ní:

„Jménem krále! Zastavte své kroky!

Běda tomu, kdo se protiví!

Katovým již mečem padl onen,

Jehož právem odsouzen byl vzdor:

Pokojně se vraťte ke svým bytům,

Nežije již Dalibor!“

Není ho již! Leč nechť se jeho tělo

Pozemské stalo zhouby obětí,

To jeho jméno smrti nepropadlo,

U lidu žije v čerstvé paměti,

A Daliborka slove věž až posud,

Kde s takým odhodláním nes’ svůj osud.

A vždy, když Vesna zavítá k nám znova,

Omládá znova všechna křovina

Okolo věže, jež i za dnů našich,

Se k nebi čelem smělým vypíná,

A slavíci hlásají zpytateli:

Zde Daliborovy nápěvy zněly.

Po vlasti celé prostřelo se krásné

Umění jeho v hojných pramenech:

I v chrámě tam, když srdce k Nejvyššímu

Se vznáší v pobožnosti plamenech,

I při hodech, když révy dar se pění,

Slyšeti české hudby hlaholení.