DALŠÍ PUTOVÁNÍ DON JUANA

Don Juan člověk nebyl, který pudy

svými by se byl řídil ve všem všudy,

naopak, o všech věcech uvažovat

měl ve zvyku, a tož když odcestovat

se rozhodl, a právě do Bruselu,

nebylo to tak zcela bez účelu.

Měl totiž přítele tam ze studií,

či spíše z nočních toulek po Paříži,

jež často víc než vážná práce sblíží.

Úředník v ministerstvu kolonií

byl otec toho muže mladého.

Don Juan rozpomněl se na jeho

pozvání, věděl, vítaným že hostem

synovi bude i starému pánu,

o kterém doufal, že mu bude mostem

k uskutečnění životního plánu.

Však nám den každý věru dává lekce,

že nelze obejít se bez protekce.

Don Juan velmi moudře po stránce

té postaral se. Jeho ochránce

snadno svým vlivem a svou známostí ho

do kursu dostal koloniálního.

Studiu černošských tam dialektů

se rek náš oddal, probral nauku

o vhodném dobývání kaučuku

a vše, co bylo školním ve prospektu.

A po skončení přípravné té práce

byl ihned přijat do administrace

Konga. I rozloučil se s mnoha díky

s hostitelem svým a jel do Afriky.

Velice mnoho rozmanitosti

nacházel v osadní své činnosti.

Rozsáhlý okres ovládal co správce,

při pracích dozorcem byl, učitelem

i vojákem – a to byl s duší tělem! –

V pustinách kočkovité honil dravce,

a spokojen byl. V duchu si vždy znovu

myšlenku opakoval Caesarovu:

„Líp je zde černochům být prvním svatým,

než v Evropě kdes kdo ví kolikátým!“

Zajímaly jej domorodé kmeny,

jak mužové jich, tak i jejich ženy,

jež v tichých nocích do bílého stanu

návštěvou přicházely k Evropanu.

Non disputandum est de gustibus!

Než don Juan spíš evropský měl vkus.

Uprostřed vegetace tropické

dvě léta na půdě žil africké.

Za ten čas zimnice též bahenní

zmírnila trochu jeho nadšení.

Pak na půl roku na zotavenou

jel do Evropy na dovolenou.

Zroseným zrakem plným zvláštní něhy

pohlížel s lodi na skalnaté břehy.

A dumal: Vrátím se či nevrátím?

Spíš ne! Než nerozhod’ se prozatím.

Ve zvědavosti výbojného mužství,

jež v milostná ho hnala dobrodružství,

pro niž svůj osud větrům náhody

svěřoval, která vždycky kroky jeho

do kraje dálného a neznámého

a mezi cizí vedla národy,

v podstatě nutno hledat příčinu,

že rovnou rozejel se k Berlínu,

jak vstoupil na evropskou pevninu.

Nic na světě ho zvláště nepoutalo,

co poznal jednou, na příště se zdálo

mu věcí lhostejnou a bezcennou,

již odhodil jak knihu přečtenou.

Se zájmem pochopitelným se taky

k národu upíraly jeho zraky,

jenž methodou svou železa a krve

v Evropě na místo se povznes’ prvé,

jemuž čin vzpourou je a hloubkou nudnost,

a láska ku svobodě duše zrůdnost,

který hrd na úspěchy vlastních zbraní

zří na ostatní v pyšném pohrdání,

jenž říši založil, kde nad občany

věhlasně vládne strážník obávaný.

Don Juanovi kromě toho bylo

severní slunce již co změna milo.

Ulice čisté, rušné, řady domů

moderních, velkých, vše se líbilo mu,

i uniformy groteskního střihu

se značně zamlouvaly synu jihu.

Večer šel na koncert či divadlo

navštívil, jak mu zrovna napadlo,

znal brzy kavárny a restaurace

nejlepší – nebyla to malá práce! –

a v umění si žít jsa mistr pravý

chodíval taky tam, kde lid se baví.

Z papíru květinami ozdobeny

dřevěná vykládání, bílé stěny

i sloupy v rozsáhlé jsou prostoře.

Plá elektrické světlo. Nahoře

na podiu, jež ověnčeno chvojí,

italská hudba ve strakatém kroji

vyvíjí zvuků chaotickou bouři.

V ovzduší špatném, v tabákovém kouři,

obecenstvo se při bavorském pivě

u dlouhých stolů mačká trpělivě

v svátečním počtu, hlava vedle hlavy,

a zastoupeny veškeré jsou stavy

pokud jde o muže, již se zde baví.

Co však se týče společnosti dámské,

většinou služky jsou tu, šičky, krámské.

V svrchníku ruce, klobouk do čela,

don Juan středem této společnosti

míchané, která kolem po místnosti

v náhodných seskupeních seděla,

pomalu prošel. Po přehlídce malé

nalezl místo v přeplněném sále.

U stolu bylo osob na dva tucty.

I zabručel cos na znamení úcty.

Don Juanův zrak v krátkých pohledech

se svezl rychle po všech sousedech:

Jeden z nich vroucně hleděl na milou,

podpíral druhý hlavu opilou,

jak komín dýmal dlouhý poddůstojník,

do stolu tloukl rozjařený zbojník,

několik dřepělo tu elegánů –

snad krejčích či snad jiných velkých pánů,

pak dívka se svou matkou nebo tetou,

jiná se zapálenou cigaretou,

a taky jedna holubička malá,

jež don Juanovi se zamlouvala.

Úlisná gesta měla jako kočka,

střílela v pravo v levo její očka,

a na rtech, co znak veselého ducha

či alkoholu, smích, jenž neutuchá.

Na don Juana časem pohlédla,

a hrdina náš trochu rozjařený

sklenici na počest zved’ mladé ženy,

a také ona sklínku pozvedla,

a k družné rozmluvě se pospolu

sesedli za nedlouho u stolu.

Když vyrazili po půlnoční době,

učinil hrdina náš pokus marný

ji přimět, by šla aspoň do kavárny.

Nechtěla nežli domů – ale k sobě.

Dala mu pouze dostaveníčko

na zítří zdráhajíc se maličko.

Don Juan s cností zápas neved’ dlouhý

a za krátko byl u cíle své touhy,

a nijak nezmenšilo jeho blaho,

když milá dívka přesvědčovala ho,

že oblažila nevinnosti rájem

jej prvého. Měl o to malý zájem,

ale ač víry tomu nepřikládal,

přec mlčel. Nač by se byl taky hádal?

Jak je to krásné, když se sešeří,

s milenou dívkou jíti k večeři!

Někdy pak, jakož velí doby mrav,

navštívit nutno kinematograf

anebo představení varietní

či v zahradě kdes koncert v době letní.

A za pohody krásné v neděli

milenci na venek si vyjeli.

Když dovolená již se chýlila

ke konci, tu se dívka rozmilá

don Juanovi často svěřovala

s tím totiž, že by se moc ráda vdala.

„Hleď,“ pravila, „sic nejsem vychována,

bych sedala den celý u piana,

klobouky dělám pro svou výživu,

což zasluhuje jistě obdivu,

z rodiny měšťanské jsem, mám též věno,

jež rodiči mi bylo zašetřeno,

i byla by to hanba nemalá,

kdybych snad starou pannou zůstala.“

Ví dobře každý z nás, že jsou jen k zlosti

podobné nežádané důvěrnosti.

Ač Juanovi též se protivily,

přec pravil: „Učiním, seč jsou mé síly.“

V ulici, již si pro svůj pobyt zvolil

náš hrdina, byl holič v onom čase,

a ten měl ovšem pomocníka zase,

jenž ob den Juanovu bradu holil

i vrchu hlavy věnuje svou péči.

Mladý muž tento neúnavnou řečí

klienta svého bavil při své práci,

zasvěcuje jej takto do života

svého jak osudů, tak aspirací,

a do všeho, kde tlačila ho bota.

„Můj milý pane,“ říkal, „jsem už v letech,

kdy mládenecký stav je pouze k zlosti,

a člověk touží po samostatnosti,

po vlastním krbu, po ženě a dětech.

„Je předsudek to velmi rozšířený,

že jsou to mezi námi pouze ženy,

kterým jen s obtíží se podaří

zavléci nápadníka k faráři.

Můj milý pane, je to strašná mýlka,

i nedivte se mému lamentu!

Na šestý rok již hlavy klientů –

a šest let, pane, to je pěkná chvilka! –

zušlechťuji jen v tomto závodu.

Šéf stár je, rád by se vzdal obchodu,

a kdykoli chci, tak jej předá mi.

Nevěstu s několika stovkami

bych potřeboval. Byl bych samostatný,

a žena neměla by život špatný.

„Díte: Jsou dívek plné ulice.

Ach, pane, mýlíte se velice!

Boháčů síla je zde v Berlíně,

ti mladé dívky po hostincích vlekou

a koupají je takřka ve víně,

střeva jim proplachují mlsů řekou.

„Teprve, když je holka bez vínku,

má ještě k tomu živou vzpomínku,

milostivě si na nás vzpomene,

z otců a matek chudých zrozené,

a při tom ještě, pane rozmilý,

nemá než na těle tu košili.“

Don Juan lhostejně se ku řečem

těm obyčejně choval. Ale nyní,

po rozhovoru se svou přítelkyní,

děl: „Poslyšte, vím pro vás o něčem.

Tož abych vám to krátce řekl, tedy

k rodině známé časem na obědy

jsem zván, a tam jsem zaslech’ při polívce

vypravovati o výtečné dívce,

která by rovněž ráda již se vdala.

„Není prý velká, ani zase malá,

tak v pravých letech, pěkná, zachovalá,

z rodiny řádné, žádná poběhlice,

šetrná hospodyně – a co více,

peníze, rozumějte, také má!

„Věřte, že hned jste na mysl mi přišel.

Jasno mi bylo, že vám oběma

teď štěstí kyne, jak jen jsem to slyšel.

Přísahat ovšem nelze na výsledek.

Za pokus však to stojí, bůh můj svědek!“

Líčením tím byl holič zcela nadšen.

„Ach, pane, kdyby byl tak déšť z těch mračen!

Přimluvte se jen trochu u té slečny,

a já vám budu celý život vděčný.“

Když večer k němu přišla na návštěvu,

don Juan takto oslovil svou děvu:

„Má znejmilejší, nemáš ani zdání,

jak spěchám splnit každé tvoje přání.

Jen vyslovila’s, že to pospíchá

u tebe s vdavkami, hned ženicha

jsem vyhledal ti.“ Ve výkladu prostém

a přihlížeje ke všem okolnostem

podal jí zprávu o situaci

a o své akci sprostředkovací.

Nevěsta příliš nenadchla se právě,

a hlas její zněl spíše vyčítavě.

„Podala bych snad milionáři

ruku, však s holičem jít k oltáři?

Jaké pak je to štěstí?“ pravila.

A v oku se jí slza třpytila.

Don Juan pokrčil jen rameny.

Tak je to, staráš-li se o ženy!

Tu ona rozevřela náruč v touze:

„Já, done Juane, chci tebe pouze!“

V té chvíli mého reka obličej

vypadal hloupě mimo obyčej.

Potřásl hlavou: „Jaká jsi to žena!

Víš přec, že končí teď má dovolená.

Na břehu mořském nedočkavě z trávy

divoši vystrkují černé hlavy.

Jednou si svoje zaměstnání zvoliv

zpět musím do Konga. Tam jakýkoliv

žen zakázán je dovoz. Úmysl

jsem dobrý měl. Co chceš, je nesmysl.“

Ve mdlobách k zemi padla věrná milá.

V don Juanových slovech pravda byla

potud, že odjet chtěl. Však po Africe,

po útrapách všech v kraji exotickém,

netoužil nijak, nýbrž v Americe

chtěl štěstí zkusit v mraveništi lidském.

Odejel bez loučení zbytečného.

Z přístavu potom ještě hamburského

jí naposled psal. V dopise tom stálo:

„Má drahá, smiř se se vším, co se stalo!

Nespatříš-li mě v životě již celém,

tož kořistí jsem stal se divých šelem.“