DAŇ ZE ŽIVOTA.

Je daň, již každý platit musí,

ji z života i smrti platí,

ať trpkost nejvíc při tom schvátí,

ať srdce nejvíc puká v kusy.

Jen vědět při tom aspoň jedno,

zda marné není, co se splácí,

zda Věčnost z toho něco vrací?

Ó, sfingy taji! Hrobů ledno!

Tak jdou ti, kdo nám život dali,

jak odešli též jejich otci,

jak přišli, rovněž znikli v noci,

nás v stejný los tu zanechali.

Ó, děsný koloběhu věčný,

v němž smrti život ruku dává,

co štěstí, bída, pád i sláva?

Změn řetěze ty nekonečný!

To všecko víme. V změně steré

zde odehrává se to denně,

a divno přec, že při té změně

se slza každému v zrak dere.

Co všední, to je náhle svaté,

smrt jako porod, nás když tklo se,

cos roste z toho v slzí rose,

a bol to léčí v duši vzňaté.

Tak málo víme, málo známe,

jen cítíme, v tom chorovodu,

jejž tká smrt s žitím z rodu k rodu,

vždy účast – nechť i plachou – máme.