Danaidy. (I.)

Vám, nešťastné vy dcery pravěku,

jež bezúspěšné, každé marné snahy,

v které se lidský život potácí,

jste symbolem se staly, zní můj zpěv.

Zní nesměle, jak jemu ležela

by na perutích plíseň zašlých dob;

a přece z tmy se hlásí ku světlu,

neb osud váš tak těžký, bolestný

si hledá ohlas v křivolaké spleti

mé myšlénky, jež dlouho ve ňadrech

mi zrála, sněženka jak v závěji.

Ó sestry bědné, patřím v minulost

a slyším drsný, spurný, nevlídný

hlas tyranický otce Danaa:

„Za chotě syny jižních barbarů

vy vezměte, neb říše bezpečnosť

i trůnu mého zjevně káže tak!“

A v odpověď váš tichý slyším pláč

a zase jeho povel sveřepý:

„Vy nechcete? Tož nezbude vám nic,

než opustiti tajně starou vlast

a chvatně obeliskům pozdrav dát

a řadám sfing u chrámů zamčených,

jež střeží tiše věčné tajemství.“

Noc byla, když jste opustivše hrad

jak uprchlice spaly na poušti,

jež velká, boha otevřená dlaň,

se táhla v dálku a již hlídaly

v nádherných posách řady kolosů,

za hlavou jichž se nítil červánek

jak velký požár! Hvězdy bledly juž,

však z vejce tmy se ještě nevyhoup’

Ptha, světlodárce, by porosil svět.

Nil svatý zvolna jako spící bůh

si oddechoval z hloubi sítin svých

svit mroucích nesa ve svém klínu hvězd,

jejž pouze spících krokodilů hlavy

jak velké přerývaly ostrovy.

Tu jedna z vás, ó dcery Danaa,

se vzbudila, jí slabý úsvit dne

na víčka snem zavřená zaťukal.

I zvedla hlavu v neurčitý šer,

v němž zápasil den mladý s nocí starou:

čněl obrovský tu před ní obelisk

pln spletitých a tajůplných čar.

U jeho paty dřímal sester sbor

a ona sama v divné předtuše

zde bdící obrátila plachý zrak

ku hrotu jeho, který náhle rdít

se začal, růžemi jak poházen

by zaplál nachem jejich líbezným.

A v udivení jak patřila výš,

tu plocha obelisku hlazená,

po níž se tančit jaly paprsky,

se chvěla juž jak deska nástroje,

z kterého láká spící duchy v něm,

kdo tónů mistr. Zvuk ten mohutněl

a z dálky jemu naslouchala poušť

juž vzbuzena.