Danaidy. (II.)

– „Ó dcery Danaa,

zřím vaši pouť a v duchu žehnám jí!

Ó vzbuďte se a hleďte naposled

kol bedlivým se okem rozhlédnout,

ať celý svět, jenž před vámi tu leží,

vám věčnou zaplá v myslech odlikou!

Ó vizte v páře kouřící se Nil

s vějířem palem k němu skloněných,

za nimiž řady sloupů mohutné

kol chrámy tají nesmrtelných bohů,

jež Ibis hlídá v druži němých sfing.

To všecko v paměť sobě vtiskněte,

v lid jiný přijdete a v jiný kraj;

vy vzkřísíte tam znovu starou vlasť,

leč bude to, jak z šera vstal by den,

jenž vzbouzí nyní k zpěvu ústa má.

Vy s neurvalou silou severu

ve tichý sňatek spojte klid a něhu

těch lotosů, jež tiše kolébají

v svém klínu tady vody posvátné,

však zlaďte vše a v souzvuk zmírněte

a z hrobů tmy, jež halí celý Egypt

jak mračno půlnoční, vy ku světlu

tvář ustaranou vzneste člověka.

Neb světlo život jest a ten jest cíl,

ne chmurné přítmí stinných pyramid,

kde v ruce s váhou soudu Osiris

na duše čeká s pekelnými psy.

Svět nový s novým žitím v žilách vašich,

ó děvy, vře – ó spějte vzbudit jej

a buďte, čím vás chce mít příroda,

dob velkých, divůplných matkami!

A nechť pod násilníka sekerou

v hrob skácen bude nejlepší váš květ,

přec jedna zbude z vás, v té budou dál

žít zkazky staré vlasti ubohé,

jež tiše, líně podřimuje v slunci,

o smrti dumá jen a o hrobech

cíl všeho v jejich přítmí hledajíc.

Však jedna z vás, jež ujde divé řeži,

jsouc synu nové vlasti snoubena

rod vzkřísí nový, zářný, vítězný,

jak moře volný, mocný jako slunce,

jež nehasne!