Danaidy. (III.)

Ó dcery Danaa,

zřím vaši pouť a v duchu žehnám jí!

Vy první moře pozdravíte, první

zrak ztopíte v tu valnou nesměrnost,

nad kterou křídlo ptačí umdlévá,

jež toužíc v jara novém vzplanutí

od pyramid se dostat v domov zpět,

kmen vydutý neb haluz plující

za prám si zvolí, po němž přeplaví

se hrůzami, jež pod vln křišťálem

ve hloubi tají Neptun příšerný.

Z vás jednu on též strhne v palác svůj

a chladné perly vtká jí do vlasů,

ji vedle sebe na trůn z škeblí, řas

jak paní posadí, co chutě dál

vlast novou v Argu hledat budete

a pohostinství. Nechť váš úděl smrt,

tou první vaší cestou přes moře,

jež nebude víc dělit národy,

leč spojovat, za vámi nový rod

se vydá kolem staré Afriky,

jež pod horami luny stulena,

jak bába do pohádek zapředena

spí v zdrojích Nilu nohy koupajíc.

Já vidím čilý život na moři

i v přístavech, zřím lodí zástupy

jak volavek a čápů, jeřábů

tíhnoucí stáda v šicích, po různu,

a všecky nesou kořisť převzácnou:

tož mužů sílu, junů nadšení,

žen krásu, dívek plachou nevinnost

i s kmetů zkušeností uzrálou.

A všickni sijí zárod myšlénky

do mladé, bujné půdy severu,

jež nezkypřena ještě oráčem

na žatvu čeká doby budoucí.

A chrámu, jenž na strmém předhoří

ční s věncem bílých, mramorových soch

a blýská vlysy ryteb plnými

nad moře zpěněné a dunící,

já, praděd z vlasti staré, pozdrav šlu

přes prostory!