Danaidy. (IV.)

Ó dcery Danaa,

zřím vaši pouť a v duchu žehnám jí!

Zlý osud schvátí vás, až Erebu

vás polkne noc a k práci nevděčné

vás určí vyšší vůle rozsudek.

Však nezoufejte v marné snaze té,

nad chmurné lání u vln Kokytu,

kterými prázdná síta budete

ve marné práci plnit napořád,

ve štkání, v kletby odsouzenců všech

znít bude jistě štítů dutých třesk

od plání Marathonu vítězných,

a vaše chmury, vaše zoufání

spád sloky sboru tragického zjasní,

jenž v mlhy podsvětí a mrákoty

k vám zabloudí jak peruť labutí,

zvonící úkojem a lahodou.

Vy stanete tu v práci nevděčné,

mdlá ruka pustí síto na chvíli,

zrak strhaný se v dálku zadívá,

zkad jako pozdrav Elysejských niv

ty tóny chvít se budou dálným vzduchem

jak světla zlatitého krůpěje.

V té chvíli rovněž vaše sestra v moři

ty slyšíc vzkazy z vlasti vzdálené,

chmurnému choti trojzub mohutný,

jímž vlny vzbouřit chtěl a zdeptat lodě,

jak smírnou hudbou uspanému v ráz

vyvine z ruky, v sladkou dumu jata

k vln křišťálnému stropu zadívá

se blažená; tu lodě na moři,

jež hrozící bouř děsila juž, dál

plout budou usmívavým prostorem,

že ptát se bude v duchu námořník,

ký Bůh to vlídně k nim se naklonil,

a hrozící juž bouři zažehnal.

A dole vy zas, dcery neštěstí,

po krátkém námahy své příměří

zas odhodlané, duchem silnější

a mlčky, bez reptání začnete

svou bezúspěšnou práci Danaid.“