Daňo, Dančo lepý...

„Daňo, Daňčo lepý,“

pravila mi paní,

„neklaň se; má duše

nech se tobě klaní.

Mladá jsem; můj magnát,

chudák, vadne, krsá;

přiviň ty mě, Daňo,

na junácká prsa.

Jsi mé černé slunce,

Daňo kučeravý,

polibky tvé nikdy

rtů mých neunaví.

Při tobě, mé štěstí,

při tobě, mé nebe,

srdce v těle hoří,

při grófovi zebe.

Tebou moje srdce

mroucí touhou jato;

spal mě na svých ňadrech,

Daňo, žhavé zlato!“