DANTE GABRIEL ROSSETTI

On zbožňoval ji. Byla jeho modlou.

A v kráse mládí jemu umřela.

Tu první knihu svou a poslední,

horoucí verše, celou svoji slávu,

jí vložil do rukou a spustil v hrobku.

Těch veršů neměl nikdy nikdo čísti,

těch cizí oko nesmí zneuctit,

toť svatá oběť velké jeho lásky,

jež, nesmrtelná, přes hrob líbá věčnost.

Nad hrobem dlouhá, smutná plynou léta.

A básník zatím sahal po paletě,

v andělských pózách maloval svou lásku.

Až jedné noci měsíc plný planul

a básník vzpomínal své mrtvé milé

a vroucích slov, jež při měsíci šeptal,

když, hovoře s ní, bloudil stinným parkem,

své knihy vzpomněl, živé pohřbené,

a sloky její v luzné viděl kráse,

že celá země nezná takové.

Tu stanul Satan u lože a pravil:

Ó, škoda krásy, živé pohřbené.

Takové nezřel svět a nespatří!

Škoda těch laurů v hrobě vadnoucích!

Vzkřis svoji krásu! Vyrvi dílo hrobu!

A anděl pravil: Co jsi obětoval,

jest obětováno a patří Bohu.

Nesahej na to rukou, co je mrtvých!

Jen za hrobem je pravá nesmrtelnost.

A ďábel pravil: Zemřelé nech spáti!

Co zemřelo, je pouhý prach a popel.

Nesmí se nikdy vázat živý s mrtvým.

Ty ruce zetlelé se rozpadají!

Vyrvi z nich dílo života a síly!

Prach patří zemi, duch vsak patří lidstvu.

A anděl odcházel, prst zvednuv k nebi.

Do rána básník v horečce se zmítal,

vždy v kráse větší plála jeho kniha

a obdiv světa ze všech úhlů hřímal.

Za jitra vstal a otevřít dal hrobku

a z rukou zetlelých své dílo vyňal

a z temnot smrti životu je vrátil.

Leč laur, jejž sklidil, hořknul víc a více

a z každé stránky knihy svojí četl:

„Tys utrh’ jablko stromu poznání!

Tys odnesl Bohu oběť s oltáře!

Tys lásku svoji zapřel nesmrtelnou!

Pro slávu lidskou slávu pohřbils nebes!“

A stín už s jeho líce neprch’ nikdy.