Dante Gabriel Rossetti.
Ta umřela, jež druhdy spěla před ním
jak Beatrice strmou cestou k ráji,
na svěží luh jej vedla žitím všedním,
kde věčné zdroje zpívají a hrají.
Ta umřela, jež první pochopila
to nové umění, jež dát chtěl světu,
ta, která byla křídla jeho síla
a plamen hárající v stálém vznětu.
Ó jistě teď v ní ideál ten svatý,
jejž snil, tak čistý, vzdušný stal se tělem,
teď jistě šat juž nese hvězdovatý
a červánků svit nad průsvitným čelem!
A zamyšlená dnes juž tichá stojí
tam na pavlánu nebes, ruce spíná,
v svět dívá se, kde mátohy se rojí,
kde každá hvězda v mlze uhasíná.
Vstal z těžké dumy a vzal všecky písně,
jež druhdy pro ni pěl jen v dobách štěstí,
a v rakev, jež se v jizbě tměla přísně,
měl sílu obra všecky je tam vnésti.
Na srdce její, které v sladkém tluku
vstříc jemu bilo rhytmy mystickými
a nyní tiché, mrtvé, beze zvuku,
je vložil, ty, jež spletitými rýmy
jak v úlu včely vřely, zněly, pěly
umění kouzlem, budoucnost jež zlatí;
jí v ledné rty pak polibek vtisk’ vřelý,
zamk’ víko a dal mrtvou pochovati.
A dnové šli tak ponuří a šedí,
sám se svým štětcem, pérem a svou knihou
byl sfingou si, jež nemá odpovědi,
žal, balvan sed’ mu v srdce celou tíhou.
A v prsou jeho dva démoni vstali
a křídla vzpjali dlouhá, netopýří
a v každé ucho cos mu šepotali,
jak vítr v listí podzimním když hýří.
Děl první: Draze lásku tu jsi koupil,
cit zjitřený, jenž chtěl se obětovat,
o nové umění ty svět jsi zloupil,
dav k mrtvé ženě živé písně schovat.
Děl druhý: Přepjatá to byla pýcha,
se zříci věna velkosti a slávy,
ty písně v rakvi její pláčí zticha
a vzdechem šumí kolem její hlavy.
Děl první: Proč jsi myslil, žil a bádal,
proč vznesl prapor čisté, ryzí krásy,
by pavouk svoji síť mu v řasy spřádal?
O paprsk božství okrad’s příští časy!
Děl druhý: Klameš se v své resignaci,
ty písně tvé jen světice sen ruší,
jsou děti mdloby, světskou jsou jen prací,
jsou štěrk na křídlech etherické duši.
Děl první: Vstaň, zpět vezmi, co je tvoje!
Děl druhý: Splaš jí se srdce tu chmuru,
tvůj život lichý jest i jeho boje!
Jdi, pomoz jí a jim zas do azuru!
Tak válčilo mu v srdci to i v hlavě,
vstal, rozžal lampu a vzal klíče hrobky,
pot utřel s čela, půlnoc byla právě,
chlad noci kol – jen v ňadrech měl var sopky.
Po stupních dolů kráčel, jen svým stínem
provázen, který stále tančil před ním,
tu chvíli zmizel jat výklenku klínem,
neb lunou vzrost’, jež oknem bleskla jedním.
U rakve stál, klíč otočil a zvolna
na stranu sunul těžké víko pádné
a v zrak mu bleskla jako výtka bolná
tvář vosková a čelo bílé, chladné.
Pod myrty stínem svítilo jak luna.
Hle, ruce nad tichými prsy spjaty!
ty, pod nimiž se chvěla harfy struna,
hle, posud plál tmou snubní prsten zlatý!
A pod ním viděl blány pergamenu
a v nich svůj veliký svět myšlénkový;
na mrtvém srdci spal jak na kamenu,
v sen mrtvé mluvil mystickými slovy.
Sáh’ lačně po něm, plaše, divě chytil
ty listy, jež třímaly mrtvé ruce,
a zdálo se mu, že to jasně cítil,
jak mrtvá drží blány ony prudce.
I začal boj s ní, on, jenž život celý
jen růžemi ji zasypával vděčně,
co dal jí, násilím vzal, barbar smělý,
vždyť bral s tím vše, čím žít moh’ lidstvu věčně!
A dnové zas šli ponuří a šedí,
sám se svým štětcem, pérem a svou knihou
byl sfingou si, jež nemá odpovědi,
žal, balvan v srdce celou sed’ mu tíhou,
ti démoni, již druhdy v ucho jemu
jed ctižádosti vlévali a slávy,
teď ztichli – ale k reji pekelnému
se jiných slétnul démonů rej dravý.
Zřel ony písně, které pěl jen pro ni,
banální luzou v prach zdeptané podle,
zřel ony písně, jak v dav hluchý zvoní,
dým prázdný v nozdry Molochově modle.
Zřel, kterak s písní tou rvou jemu v kusy
i její srdce andělské a ryzí
a myslil, že to v hrobě cítit musí,
jak slina ta v lem padá její řízy.
A nemoh’ více vzíti ony blány
a dáti mrtvému je srdci zpátky,
za slávu byly světu v pospas dány.
Ó že jim nepřál raději sen sladký!
Ó že je vyrval pro ten přelud slávy!
I viděl ji zas, kterak v rakvi leží,
jak myrta vroubí profil její hlavy,
na čelo jako z vosku svůj květ sněží.
Tam, kde plál šerem jejich prsten snubní,
tam spáti mohly v nedotknuté kráse,
až mrtev sám by věčna nad prohlubní
jak v žití kdys jí předčítal je zase!