DANTE NÁVŠTĚVOU U GIOTTA.

Můj Giotto, chápu, že jdeš změnou času

vždy nezměněn. Jdeš s rovnováhou v duši

a libou veselostí v moudrých očích,

žert na rtech v každé chvíli připravený,

jenž k obraně je štítem nejjistějším

a útoče vždy vyhrá, aniž ranil.

Teď barvu kladeš k barvě – a hle, vstává

na stěně výjev: Ježíš děcko stojí

v tesařské jizbě, rozpjaté má ruce,

což znamením, že božská slova plynou

z rtů jeho sladkých; svatá Panna sklání

se v šťastné pokoře, že pod svým srdcem

nosila syna, jenž je Bohem jejím,

co svatý Josef z podálí se dívá

a zarmoucenou tvář má – nelze ztlumit,

mu hrdost muže, a on ví, že nebyl

tenkráte otcem děcka ženy svojí...

Můj Giotto, zastínil jsi všechny mistry,

jež Italie měla, a je jisto,

že nikdo nikdy nedostihne tebe

v umění tomto. Ty to víš, můj Giotto,

a Italie ví to. Prou se města

o čest tvé přítomnosti, zahrnují

tě žádostmi o díla, jež jsou pýchou

a skvostem největším té které obce.

I Florencie naše s touhou čeká,

kdy vrátíš se k ní – a ty navrátíš se,

kdy tobě libo... a kdy tobě libo

odcházíš od ní, jak muž tvrdý v lásce,

jemuž se marně na šíj dívka věsí

a v bílých pažích poutajíc mu hrdlo

a v zrak mu hledíc jako ve svůj osud

pobytu den chce vyžebronit na něm,

hodinku potom, okamžik pak v posled.

Ty šťastný, neznáš, co to značí stoupat

po cizích schodech jako nuzný psanec,

u cizích krbů hřáti bědné ruce,

ty ruce k nečinnosti odsouzené!

A jako bludný motýl létat po tmě

italskou zemí, při tom vidět v dálce

zářící světlo rodné Florencie

a toužit po něm celou duší svojí

a vědět, že to hranice jest oheň,

již Florencie má mi přisoudila,

a rozsudek že stále ještě trvá!

Ach, Giotto, peklem muk jsem prošel v žití

a peklo touhy v duše nitru nesu!

V dnech prvních, když jsem učiti se začal

chléb vyhnanství jíst pod cizími krovy,

tu toužíval jsem v teskném rozželení

šum Arna slyšet, chodit ulicemi,

kde každý kámen vypravuje něco

z let mého dětství, pomníkem jsa živým

dob uplynulých – – – tu jsem toužívával

jen jednou moci po onom jít mostě,

kde ji jsem prvně spatřil, jež se zvala

zde Beatricí, nyní v rajských nivách

andělů sestrou – – po horách jsem toužil,

jichž boky šedých oliv lesy kryjí,

a v jejichž klínu rodiště mé leží – –

k večerům, Giotto, kdy se navracívá

pták v hnízdo svoje, bývala ta touha

tak břitká, dravá, že mi slzy hnala

do očí vyhlížením unavených...

Když potom práce moje přinutila

lid na ulicích ukazovat prstem

si na mě, jenž tu v myšlenkách šel kolem,

a říkat: Hle, toť ten, jenž viděl peklo –

tu nová touha přibyla k mým touhám.

Po věnci slávy dychtil jsem, jejž vsadil

bych na své skráně v rodné Florencii

v San Giovanni nad onou křtitelnicí,

kde křtěn jsem byl kdys – chtěl jsem pýchou její

být nesmrtelnou, jak jsi ty, můj Giotto.

A zatím slýchal jsem, jak u nás slaví

tlachaly pusté, a má touha zhořkla

jak láska k ženě, o níž přijde důkaz,

že nevěstkou se stala a svým ohněm

jak mudrce tak blázna obdařuje...

Mé sonety a kanzony si zpívá

teď kovář při nečisté práci svojí

a mezkář, který zvíře poháněje

zvuk rýmů mojich ranou doprovází –

a oba upravují verše moje,

kde mní, že chybil jsem či opomenul –

a to je, Giotto, básnická má sláva,

toť vše, co zbylo z hrdého snu toho!...

A potom, Giotto, přišla touha třetí:

Loď italské své vlasti chtěl bych řídit

a vím, že její pouť by byla slavná

a čestná, neboť zrak můj jasně vidí

a pevná ruka by mi neumdlela...

V dnech, kdy co psanec bloudím z místa k místu

a v noci, sen kdy míjí víčka moje,

já proudy časů prohlížím a zkoumám

úskalí jejich, mělčiny i víry,

zvyklosti větrů, hloub, kde v bezpečnosti

lze rozpnout plachty, stanoviště stálic,

k nimž kormidelník upírá zrak v noci –

tak určím plavby směr i cíle její.

Na lodi této stál by kapitánem

zas imperator jako za dnů dávných

nejvyšší soudce, Bohu zodpovědný,

a dědic staré velké slávy římské,

jež byla právem, přírodou i nebem

poslána na svět – – Giotto, rci, zda chápeš

to hoře duše mojí? Míti v hlavě

sen o spasení celé vlasti svojí

a ve vlasti té nemít kouska země,

kam položit bych směl tu hlavu svoji!...

Já smát se odvyk, mám jen úsměv jeden,

jen časem, a ten mému žití platí.

Tím usmívám se, když si připomenu,

že báseň napsal jsem, jež slove Peklo,

kde jako soudce soudců roztřídil jsem

zločiny lidstva, obmyslil je tresty

a mocné světa, papeže i krále,

císaře, knížata i kardinaly,

biskupy církve, vládce měst a hradů

usoudil k pokutám, jež nepomíjí,

– děs duše mé byl dechem básně mojí

a láska moje s nenávistí mojí

váhami byly, kde jsem vážil všecko,

a vážka nenávisti mé šla v Peklo,

jak vážka lásky k Ráji nyní stoupá,

tím Rájem, Giotto, zakončím svou báseň –

tož proto usmívám se, když to všecko

jde duší mojí, že já, soudce světa,

pán nad pány a tvrdý nad tvrdými,

sil tolik v skutečnosti ani nemám,

bych rozdrtit moh jedno z oněch zvířat,

jež rozervala Italii moji

a nyní s podílem svým v koutku sedí,

krev ssaje z něho, maso rve a žere –

já nemohu je zahnat, vzít jim kořist,

ba, Giotto, ještě nad to: já k nim stoupám,

k těm tyranům, a blahořečit musím,

že u krbu mi přejí koutek časem,

kde znavené mé nohy odpočinou.

To je můj úsměv... Až zas jednou, Giotto,

se vrátíš v Florencii, pozdrav vlídně

pahorky šedé, v jejichž klínu leží

ulice hlučné, kudy mladost moje

se proháněla, pozdrav vody Arna

i Ponte Vecchio. Vím, zas ti vletne

na šíji Florencie jako žena,

jež dočkala se milce nedbalého –

já miloval ji láskou beznadějnou,

vstup zakázala mi... Vím, zemru v dálce

pod cizím nebem – snad se rozpomene

na lásku mou, ba, snad i pýchou její

já budu potom – – vyřiď jí však, Giotto,

že živ jsa, miloval jsem, v chvíli smrti

že předal jsem ji s vážky lásky svojí

na vážku nejprudší své nenávisti,

a kosti mé že spočinouti nesmí

v té půdě, již jsem živ jsa šlapat nesměl...