„Dante“.

Kdys prací znaven, přemýšlením zmdlen

jsem vyšel na břeh moře za město,

zřel člunů řadu přivázaných zde,

a náhodou jsem do jednoho vstoup’,

jenž „Dante“ napsáno měl na přídě.

A gondolier byl jak Charon kmet,

ni slova neřekl a jeli jsme.

Ó sugesce, jež s nesmrtelným jmenem

se pojíš hned – vše setmělo se kol,

břeh zdál se v skály růsti s obou stran,

a oblouk mostu byl jak černá brána

do pekelných se kruhů tratící.

Vše v mlhách kol a vlny kalné byly

a gondolier veslem tepal proud,

jenž zdál se z žluče být a krve, slzí.

Tak byla sugesce má hluboká,

že každou chvíli jsem již očekával

u města Dita valy pochmurné

se známým rudých ohňů signalem

a příšernými zjevy Furií,

a věže města, dlouhou oklikou

kam nazpět jsme se zvolna blížili,

se zdály nasvědčovat mojí tuše.

V tom „Země!“ stařec děl – já leknul se.

„Jak země, země?“ udiven se ptal,

„já čekal peklo“ – s drsným šklebem v tváři

mi odpověděl starý přívozník:

„V tom velký rozdíl, pane, nevidím!“