DANTON. I.

Bez krve porod? Hlupáci a snílci

tak myslit mohou. Venuše se zrodí

z pěn moře líbaného vlažným větrem,

že Venuše je, básníků snem, láskou –

leč Svoboda, ta dcera Revoluce,

jde, kataraktem krve provázena,

z matčina lůna. Nemylte se o ní:

i další její žití nijak není

idylou jakous při potůčku hravém

pod šumícími sněťmi starých buků;

ne. Jako Moloch dávných Asiatů,

hladově ždá si stále nových tryzen

a její oči svítí rudým ohněm

a její rty jsou krví oroseny.

Nuž, dejte jí je! Všecky ty jí dejte,

jichž myšlenky a dýky, nyní skryté,

čekají doby, až by vzletět mohly,

jak vzteklí psi na tuhou její šíji

a mezi žebra. Ať jsou ruce naše

střísněny krví, jen když svědomí je

před zrakem jejím čisto; soud pak dějin

na kosti naše s úctou jednou složí

dubový věnec. Francie ty naše,

čas vody růžové a libých mastí

pominul ondy. Krve je ti třeba,

domácí předem, padouchů a zrádců,

a potom cizí, všech, kdož usilují

o žití tvoje. Jako šťastný ostrov

pod žezlem Svobody své trčet budeš

z příbojů krve, a ten ostrov růsti

kolkolem bude, neboť břehy jeho

vpíjíce moře to, se šířit budou

a budeš růst tak do šíře a dáli,

až celý svět své ruce vděčně sepne

a Svobodě tvé svaté žehnat bude.

Sníš, Dantone? Sním, však ty sny moje

se tělem stanou. Nyní hlavy vzhůru:

My rozbořili stavení to vetché,

v němž mrtvé Věky hospodářství vedli:

lid odklizuje trosky, kdož se zpozdil

a zasažen byl padajícím trámem,

sám osudem svým vinen, neníť zdrávo

přístřeší hledat v domě, jehož krovy

a zdi se boří pod ranami seker.

Králové zvenčí hrozí nám – co dělat?

My hodíme jim místo rukavice

královskou hlavu jednu, kterou máme,

pod nohy ku pochodu namířené.

A zmodralý ret její ať jim poví,

že naše Svoboda jde přes hranice,

by střevem posledního kněze zdrhla

krk posledního krále...