DANTON. II.

Mdlo v duši, Dantone, mdlo v duši, hlavě.

Já ujel z Paříže té, z toho vzduchu,

jenž rudý svit má a je těžký plícím,

protože syt je vypařenou krví.

A syt jsem sám. Já v rodný kraj svůj spěchal

v bláhové touze, že zde najdu zase

jas klidný vzdáleného dětství svého...

Náš dvůr jsem našel, jsou tu naše stromy

a vody říčky, jež jsem brázdil kdysi

i v sadu kopec písku, jejž má matka

mi k hraní tenkrát nasypati dala –

a to je všecko. Když jsem vyšel odtud,

já byl jak číše šumné tekutiny,

já z toho žil, co přes kraj přetékalo –

dnes prázdno ve mně, číš je vysušena.

A „bozi žízní“ – říkává tak Camille.

Má mladá žena má tak tklivý pohled

a chytím-li jej chvilkou nestřeženě,

je plný obav. A já vím, že právem.

Bohové žízní – a já mohu podat

jen prázdnou číši. Svobodo ty hrozná,

my myslili, že dovedeme řídit

směr kroků tvých a rychlost chůze tvojí!

Že spokojí se rty tvé zkrvavené

tryznami těmi, jak se hlavám našim

kdy uzdá ti je k ústům předkládati!

A zatím strašný krok tvůj duně padá

v životy lidské jako v mraveniště,

nečekáš, ale železná tvá ruka

oběti lapá podle chuti svojí,

ať nepřítel tvůj, ať to sluha věrný

a čelist tvoje drtí, až ti po rtech

krev proudy plyne. Mdlo je, drahá, z tebe.

Ubohý Marat... nikdo neupře mu,

že miloval tě, že ti sloužil věrně

dle sil svých nejlepších a zdání svého –

a ve tvém jmeně byl ti podán v oběť

a tys ji vzala... Mdlo je v duši mojí...

A vidím, jak tvůj rudý pohled chodí

po mojí stopě – a já síly nemám,

bych skryl se, uprch. A kam prchnout také?

Lze Dantonovi od tebe žít v dálce?

Lze vlast si odnést jak prach na podešvi?

A je to věčný zákon: Revoluce

začíná každá hrstkou apoštolů,

již podlehnou, a končí sborem kněží,

již zradí ji. Že Robespierre je knězem,

je čas můj tu a hodina má blízka.

A jistě proto zaletěl jsem na skok

sem k hnízdu svému, k stromům těm a cestám,

k té říčce čisté, aby uzavřen byl

kruh žití mého. Těžká je má hlava,

nuž, donesme ji nazpět... do Paříže...