DANTON. IV.

Už jede károu k Placu Revoluce,

už konec všemu. Ruce vzadu spjaty,

však vzpřímen sedí, jakoby se vracel

v triumfu domů. Hrozný pohled jeho

dnes kliden je a zdá se se vším smířen.

Z dnů posledních mu scen pár táhne hlavou

a spokojen je s nimi a v nich sebou.

Po jmenu, bydlišti dle paragrafů

při soudě tázal se ho prokurator:

– Mé jmeno Danton, jmeno, které, tuším,

je dosti dobře známo v Revoluci;

mé obydlí tam asi záhy bude,

co Nic se zove, jinak žíti budu

na věky věků v Pantheonu dějin. –

Zde hlava má je... ta vám stojí za vším...

můj život stal se břemenem mi těžkým –

chci zbýti se ho – lotři; nuž, co ještě?!

(A Camille, zlatý Camille, řekl svižně

hned po něm, pohodiv svou pěknou hlavou:

Jsem stár, jak dobrý sansculotte byl Ježíš,

věk osudný to pro rebela vůbec)...

Při dalším výslechu měl sílu hlasu

jak v slavných dobách svého květu kdysi

a jízliv byl a žalobníka soudu

každičkou větou jako bičem mrskal

a presidentův zvonek marně zvonil,

on přehlušil jej, hřmě až sál se třásl:

– Co po tom ti, jak sebe obhajuji,

mě odsoudit ti právo vždycky zbude! –

Tak dobře bylo... jak ten padouch Tinville

a Herman president tu zněmli, zbledli!

Sál nabit byl a galerie plny,

vše tleskalo mu – ví to, moh je strhnout

a rázem stát se soudcem soudců svojich –

však k čemu? Měl vše srovnáno v svém nitru

a nechtělo se mu vše rovnat znovu,

vždyť není sil už, jeho číš je prázdna,

bohové žízní, má už krev jen svoji

a Svoboda, ach Svoboda je Saturn,

jenž apoštoly svoje pozřít musí...

A zbabělých pak našlo se pár svědků

zločinů směšných, k nimž se přidal hlavní,

že posmívá se soudu – všecko jedno.

Byl odsouzen – však spokojen je sebou.

Teď jede. Dubnový den shasne záhy,

on v něm a s ním. A Camille sedí vedle

a smuten je, a Hérault také mlčí.

Lid nakupený stojí po ulicích

a civí na ně. Camille vstává – cože? –

Snad řečnit chce k nim? Rýpnutím jej strhl:

– Nech, hochu, canailli tu na pokoji! –

A jedou, jedou. Kolem domu jedou,

kde bydlí pedant siný, Robespierre –

aj, „Šindel“ jeho zvědavě zří z okna;

„Jdi, občanko, a vyřiď Zelenému,

že za sebou jej záhy jistě stahnu!“...

A jedou, jedou... Celý život... pravda,

však vyžil jej: žen naobjímal dosti,

pil dobrá vína, jeho hlas třás městem,

Francií, světem – pěkný byl ten život...

Však syt je všeho... Náhle duší jeho

projede pocit zoufalého stesku:

ty tiché oči ženy svojí vidí,

těch šestnáct roků jejích po něm zírá

tak úzkostlivě – byl jí celým světem:

– Má dobrá Louiso?... Už tě neuvidím! –

jen vydychl to – hned zas vzpřímí hlavu:

– Dantone, žádnou slabost! – Plac je plný,

na hlavě hlava. Vystoup k guillotině

a zírá chvíli na stroj. Totě čelist

Svobody naší – táhne hlavou jeho

– nu, dobře pracuje. – A klekaje si

řek katu: – Ukaž hlavu moji lidu,

je hodna, by se na ni podívali. –