DAR HYENY.

Samota divoká v hluboké poušti.

Chaloupka svatého Makarije

zapadla v kaktovém houští.

V modlitbách světec klepání slyší,

vstane a hyenu vpouští.

„Vítán buď, hoste, co žádáš na mně?“

Hyena vrhá se ku nohám starce,

mládě své pozvedá v tlamě.

„Slepé jsi?“ Plivnul na jeho oči,

žehná je světce rámě.

Prohlédlo rázem. Vesele skočí

hyena matka, dítě své kojí,

starci s ním zmizí s očí.

Druhý den poznovu: Buchy, buch! duní,

hyena s kůží vkročí.

„Nešťastná!“ volá poustevník Boží,

„chudého’s obrala, vraždou a krádeží

hřích se jen veliký množí!“

Hyena prosebně v oči mu hledí,

ovci mu ku nohám složí.

„Nechci tvůj dar! to nebesa vědí!

to má být za naše dobrodiní?“

Z kůže se krev ještě cedí – –

Hyena pokleká, pozvedá hlavu,

prosebně v oči mu hledí.

„Nech si svou kůži, kletba je na ní,

vrať se jen zas, čas k rozejímání!“

Slova ta zvíře jen raní.

Kůži má v tlamě, v prachu se plíží,

světci se pokorně klaní.

Dojat je stařec, dlouho se dívá

v hyeny zrak a vážně jí mluví:

„Přijmu dar, hyeno divá,

slibíš-li chudých šetřiti stáda?“

Hyena ochotně kývá.

Jakoby bleskem vylétla z chaty,

vesele vyje a ohonem šlehá,

zaslzel Makarij svatý.

Hyeny dar však po celý život

jediné jsou mu šaty.