DAR MILOSTI.

Můj vzrostl nový klas, buď země požehnána,

převroucích díků zbožné blahoslavení

nechť přijme éther, v dobra znamení

jejž překlenula duhy smírná brána.

Z hnízd k větvím stulených ptáčátek něžné peří

v odlesku slunce k povzletu se zvedá,

a plachým pohledem odvahu první měří

pod křovin krytem mladá liška hnědá.

Čarovný symbol smyslů mých se dotýká,

jenž s hlavou k nebi zvrácenou svá rozřešení hledám,

k původu tvůrčí milosti své holé rámě zvedám

ve změti slov, jichž smysl zemi uniká.

Je možno pochopit v svých představ vírné změti

osudnost momentu, jenž prvky vybírá?

Z abstrakcí náhodných, jež volným kosmem letí

ve chvíli, jedinec kdy jiný odmírá?

Jak poutník trne, v jícen propasti

kdy pozírá a v hloubkách vody tuší.

V tu propast záhadnou nechť pohlédnout dá duši,

v níž divu stvoření se stala součástí. – –

Šíj země půvabné nás v cyklu s sebou nese,

den jeden poznání již života dá cenu.

O velké milosti, jež jednou vyklene se

nad němým chaosem, jenž vzdá se tvému jménu!

Pak klid tě naplní, jak vůně plní sady,

jdeš dolů bez bázně, kde k odplutí loď čeká,

cos mohl, okusil’s, svět nemá větší vnady,

a uznáš, dost že bylo pro člověka.