Dar na úkoj.

Bouř utichla; dál zvolna loď se plaví,

vln tlum se tříští o kovový broj,

jich bílá pěna v krůpěje se taví,

a kolem delfín prohání se hravý,

a vzlétá bílých racků plachý roj.

Vše klidno zas! Ó divů plné moře,

teď chtěl bych znáti tajemný tvůj sen!

Či nesníš snad a blíž se dereš k hoře,

jež hrdou kněžkou vstává na obzoře

a sdílně poslouchá tvůj pláč a sten?

Chceš klidu mít snad u nohou té hory,

jež hrdě hlavu týčí do nebes,

či chceš ji vyzraditi, Ponte chorý,

svých ňader jarní záchvaty a spory

a touhu, jak bys vzhůru k ní se vznes’?

Té nestihneš, nechť stokráte se vzpruží

lvů úslužných ti odvážlivý skok,

s ní blankyt dávno milostně se druží,

buď rád, že s nebes červánkových růží

dar pověčný ti vrhá ve vln tok. –