Dar úkoje.

Srdce mi puká, čelo se mi trhá,

balvany smutku život na mne vrhá,

pod jejich tíží mdlá mi klesá noha,

a zhynul bych, kdy v rozželené hrudi

již nebylo by písně, jež mne budí

a rosou svítá z utrpení mnoha:

dar vševládného Boha.

Ó, písni má, ty uplakané dítě,

jež žití mé do zlaté chytáš sítě

jak motýle, by neunik’ ti v dáli,

buď při mně již, vždyť na tom světě celém

jen tebou soucitně si rakev stelem,

když jiní, nechať na výsluní stáli,

lhostejně zapadali.