DAR VÁNOČNÍ.

Zůstalos, ó zůstalos,

nadšení! nám zářným znakem,

nezhlceno záhad mrakem,

v němž se líhne lidstva los!

Ze tmy v bílém úsvitu

vzešlos otcům v jitro prvé;

nám se zvedáš z moře krve

nad červánky k blankytu.

Z dálky věků storoční

k nám se vracíš s novým leskem,

budíc věštbu v kraji českém,

žes nám hvězdou vánoční!

Žes nám hvězdou spasení,

vůdkyní a těšitelkou,

nadějí a vírou velkou,

nadšení, ó nadšení!

Celý svět nechť hrozí nám,

nechť je obr sebe větší

a my hrstka v nebezpečí,

spasí nás tvůj oheň sám.

Všecka moc-li sevře nás,

naděje-li selže každá

a nám křivda, záští, vražda

v prsa zahřmí, ráz co ráz –

krkavec nechť se supem

chvělý dech náš lačně hlídá,

nechť nám trýzeň, hlad a bída

posledním jsou výkupem;

naše krby – led a mráz;

naši snové – žal a děsy;

naši dnové – vzteklí běsi;

naše cesty – strž a sráz:

Ty, ó hvězdné znamení,

nedáš klesnout naší pouti,

ty nám nedáš zahynouti,

silné české nadšení!

Ať náš trud je bezmezný:

nadšené jen vytrvání

svine věnec naší skráni

trnitý, však vítězný.

Za krvavých přebrodů

dějinám lze kácet s výše

trůny, chrámy, vojska, říše,

ne však ducha národů.

Lze nás vraždit na těle,

hlásá mocně nám však tucha:

nemožno jest ubit Ducha,

národ s hvězdou na čele.