Dar vesny.

Není to lesk tvůj, nebešťanko,

ó vesno! zač tě proslavím,

kdy zřím tě, ráje odchovanko,

nad krajem svitat mlhavým.

Nesvětím v nádherném tě hávu,

jenž v obdiv prostřen po kraji,

ač, milostná, tvou božskou slávu

slavíčí žalmy zpívají,

ač slunko planouc pozvedá se

co koruna ti nad hlavou

a květy u vítězné kráse

zem kryjí skvoucí záplavou.

Nejásám, že svou tvůrčí ruku

na vonná kladeš poupátka,

že rozvlní se v každém puku

života krůpěj přesladká.

A paprskem své spanilosti

nechť omlazuješ přírodu,

ó vesno! za to s horoucností

přec velebit tě nebudu;

leč žehnám ti, královno velká,

že vlídně s nebes výsosti

skvost nejdražší co těšitelka

trpící neseš lidskosti,

že kouzlí v srdce osiřelé

svit radosti tvá čaromoc,

že dech tvůj na pochmurném čele

úsměvem jasní smutku noc.