Dar země.

Jdu lesem... Bloudím a cesty sobě matu.

Rok jsem tu nebyl a je mi vše tak cizí.

Zvěř plaším. Srn stádo rozeběhlé v chvatu

v záhybu aleje mechové mi mizí.

Sníh v lesy padá, lesy v nové snění.

Smrky vysoké, z nichž visí čerstvé jmelí,

stojí přede mnou ve slávě proměnění:

na dávné milování jsme se rozpomněli.

Na těžkou vůni lýkovcův a na hru rosy

v koberci trav a ve větví a korun výši,

na zmatků tajemství, jichž tíži srdce nosí,

na slova nevyslovená, jež miláček přec slyší,

a na všechnu zlekanou rozkoš prvního zahoření...

Bych navždy odejít mohl, dnes jsem se na tato místa vrátil,

můj každý pohled na stromy je nové rozloučení

s bývalou láskou, kterou jsem dávno ztratil.

Ať mrtvolu mé lásky lesy pochovají.

Spí tady, aby jinde se mi probudila,

jímavější a krutější v svém taji,

květ hmoty omamný a nebezpečná síla.

Já vím, že v cestu mou zas slunce svitne

a stěhovavé ptáky zláká pučící větévka jívy.

Blížení lásky v mracích zabouří a bleskem kmitne

a v krvi zahoří, dar země milostivý.