Dárek upřímného srdce.

Mařenka malá slyšela

– to na srdci jí leží –

jak k Ježíškovi s dárečkem

pastýři k jeslím běží;

ta stále myslí, přemítá:

„Ach, kdo mi as jen poví,

kam s dárkem já jen jíti mám,

co dát mám Ježíškovi?

Vánočku? Zlaté ořechy?

Či knížku obrázkovou?

Kaštany, teplý šáteček?

neb snad tu pannu novou?

Každý mu nese dárek svůj,

já nic mu nemám dáti?

Již vím! Tu panenku mu dám,

ach, ten si bude hráti!“

A Mařenka se raduje,

a blažena je celá,

hned ráno kráčí s pannou svou

k jesličkám do kostela;

tam hledí plna údivu

na anděly a Betlem,

na Ježíška a pastýře,

jak září všechno světlem;

nejvíc ji těší děťátko

tak hezounké a malé,

podává mu svou panenku

v radosti neskonalé.

„Tu máš a hrej si, Ježíšku,

dí plna upřímnosti,

v chlévě jsi chud se narodil –

já dárečků mám dosti.“

A zdá se, jak by v chvíli té

mocněji plály svíce,

jak hlahol zvonů, zbožný zpěv

by rozlehal se více.

„Chudému dítku pannu dej,

upřímné, drahé dítě,“

zněl za Mařenkou vážný hlas,

„a nebe pochválí tě.

Ježíšku dárků netřeba,

nevinná dívko malá,

co chudému dáš, jako bys

to Jesulátku dala.“

Mařenka vzala loutku svou

a kostel opustila,

zašla ke družce chudobné:

„Vezmi ji, dívko milá.

Ježíšek nechtěl dárečku,“

dí srdečnými slovy,

„a tobě-li panenku dám,

jest to jak Ježíškovi.“

V té chvíli strážný anděl sám

se dotknul jejích skrání,

za dobré srdce, upřímné

dal jí své požehnání.

Neopustí ji nikdy víc

v tom celém žití boji,

neb dobrým lidem po boku

vždy anděl Boží stojí.