DÁRKYNĚ DOBRÁ!

To byla žena, pravá žena!

I vyčetla mžikem z hloubi mých zraků,

že krutě mne počalo mrazit v mé duši,

i přikryla duši mou pláštěm své vášně,

starým a teplým pláštěm své vášně.

Oh, věděla dobře, jak chudým darem

ten vyrudlý plášť dávno obnošený

a jak se hodí jen pro duši zimomřivou,

však dala mi jej s dětinnou účastí

a s úzkostnou péčí mladistvé matky.

A viděl jsem ženy žebráků:

Na skloněných bedrách nosily v mrazech

své děti zhalené spoustou hadrů,

posledním zbytkem lepších časů –

a samy kráčely v tenounkém hávu,

že sotva jim přikryly nahotu vlastní:

šly, přívalem vichru šlehány ve tvář

a úžasem blbých a úsměškem sprostých. –

Takovou matkou byla mé duši.

Oh, proniklo ustydlou duši mou

poslední teplo... Však viděla

tmy závojem zářit mateřsky něžný,

nad chudým svým darem tesknící zrak!

Ó dárkyně dobrá, bosou nohou

a s nekrytou hlavou ve vichřici

jak půjdeš zasněženou plání

a úžasem blbých a úsměškem sprostých? –

I duše má s pohledem vyčítavým

tvůj hodila ve prach vyrudlý plášť.