Dary.

Strž světla, jasu, paprsků a zoře

se otevřela, z ní se valil hlas,

svých proudů vření utišilo moře,

na křídle rozpjatém se kondor třás’. –

Tři andělové, jenž zpět létli domů

od země, skryli tvář v perutí šer,

děs zarazil je z toho hlasu hromu,

jenž přehlušil i zpěvný jásot sfér. –

A hlas ten pravil: Svěřen vaší dlani

na prosbu vaši osud člověka.

Čím v žíly vlili jste mu síly vzplání,

by lehčí byla kletba odvěká?

Co dali jste mu, by svůj osud děsný

moh’ nésti ne-li šťasten, aspoň tich?

Předstoupil první s obličejem vesny,

skráň ukláněje světla na stupních:

Já člověka jsem viděl; večer skanul

ku širé zemi, mlčel pták i strom,

do úhlů světa chladný vítr vanul

a pustý trčel kamenitý lom. –

A na tom lomu s tváří zoufající

on se zlomenou klečel motykou,

pot v ručejích mu tekl s bledých lící,

nad směsí strojů lkal tu všelikou.

Vše lámalo se o kámen a křemen,

kam pohled’, jeho sokem okolí,

vůl neměl jho, oř jeho neměl střemen,

jen ruka jeho měla mozoly.

Já za ruku jsem vzal tu nešťastníka

a ved’ ho pod strom v měkké trávy chlad,

a z darů tvojich – budiž tobě díka –

já spánek vzav děl člověku: Jdi spat!

A na víčka, jež parnem rudá byla,

já mačkal dřímotný jsem nepenthes,

a mlha spánku brzy obě slila

a člověk šťasten v zapomnění kles’. –

Neb spánek, to jest mystický chléb duší,

to alleluja srdcí znavených,

v něm opět srdce klidem zvěře buší

a vášně pud v něm konejší se tich.

Co zítra jemu, dnes když zapomněno,

mžik spásy, vykoupení kyne-li?

Já lidstvu dal jsem nejkrásnější věno!...

Bůh druhému tu kynul anděli.

Já člověka jsem našel ve jhu parna,

pot ručejemi s čela jeho tek’,

i spánku milost byla tady marna,

neb jako mouchy příval myšlenek

jej šálil, pálil, hlodal, bodal, vraždil.

Já vína v prázdnou nalil jemu číš,

snům jeho cestu rubíny jsem dláždil

a křídla dal mu, aby vzlétnul výš. –

Ó víno, duchů nektare ty zlatý,

ó slzy slunce v pohár chycené,

co ústrky jsou, útrapy a ztráty,

co všecko štěstí, blaho ztracené?

Ty splítáš duhy na skráň myslitele

a ráje otvíráš mu předtuchu,

zář edenu se v duši jeho stele

ve šumném jásotu a výbuchu!

V tom třetí anděl předstoupil a pravil:

Já u člověka stanul, byla noc,

na loži tvrdém divý žár ho trávil,

sen prchal, vína nestačila moc.

Tu za ruku jsem chytil ženu, Evu,

a v ucho šeptal jsem jí: Slyš a vstaň,

tam ňadro hřímá plné vzdorů, hněvu,

tam potem horkým zbrocená je skráň.

Tam ruka mdlá se křečovitě svírá,

jež hmoždila se ve dne za tebe,

vstaň, budiž jeho naděje a víra!

Vstaň, vznes jej svojí láskou do nebe!

Jeť žena všecko! Opium i mana,

je vína kouzlo, a je spánku mír,

je clona sama ráje hvězdotkaná,

je slastí božských nekonečný vír.

Je bouř a klid, je vzruch a utišení,

noc hluboká a propasť závratná,

jí z ňader pučí víno zapomnění,

jímž vzpruží se zas noha malátná.

Jí mozek myslí a jí srdce buší,

jeť ona život sama nejvyšší,

je zoře citu, žernov, který kruší,

čím zmar a zkáza v boj si přispíší.

Já největší z tvých darů, Hospodine,

na srdce člověka jsem položil,

neb ženou život trvá jen a hyne,

tys chtěl, by člověk život rozmnožil!

A z ženy klína povstal člověk svěží

a síly pln šel po své práci zas!...

Ztich’ anděl – kolem hluboký klid leží

a v strži světla mlčí děsný hlas.

A dolů jenom požehnání splývá,

kde žena muži v práci soudruhem

jde zvolna – skřivan v azuru co zpívá –

a usmívá se prvním za pluhem.