DARY MĚHO LIDU.

Je jásavě pestrý, radostně svěží

tvůj barevný, po otcích zděděný šat.

Je jako tvá rozkvetlá luka, jež leží

jak ovečky u ňader Moravy, matky,

jak úsměv tvých kraslic tak něžný a sladký,

jak na podzim nádherou hýřící sad.

Tvůj skrčený domek je bílý a čistý

jak v koupené písance šustící listy,

jak šíje tvých po řece plovoucích hus.

Jak obruby záhonů z rozkvetlých fialek

se jeho modř usmívá radostně do dálek,

jak za bílým obláčkem blankytu kus.

Tvá píseň jak z hrdélka skřivánků tryská.

Tvá píseň tu živelním veselím výská,

tu tesklivě, nyvě si, žalobně stýská

jak zraněná, mláďat svých zbavená holubice,

a rukama lomí jak zajatá krasavice.

V tvé písni tak molově syté, melancholické

se zajíká životní radost, přírodní dětská

i odvěká, bídou ubitá tesknota všecka.