DATEL.

Když v lese ondy za soumraku

jsem datla slyšel klepat v kmen,

já zvolal: Datle, moudrý ptáku,

ó, buď mou písní pozdraven !

Co jiní ptáci pošetilí

čas písní maří bezcennou

a myslí si (ó, jak se mýlí!),

že svět se chví jich ozvěnou.

A oblaky se jiný honí

a síly marně utrácí,

ty, moudřejší než všichni oni,

jsi při díle a při práci!

Shnilého že je mnoho v lese,

ty dobře víš, můj mudrci,

a zdraví lesa, jenž tu pne se,

ti stále leží na srdci.

Jsi jeho lékař v jara týdny,

jsi jeho síly bdělá stráž,

a každý kmen, jenž chorý, bídný,

ty jako kritik proklepáš,

Tvůj klepot znící mezi drvy

rád slyším, leže na mechu,

a myslím, v světě učil’s prvý

o poklepu a poslechu.

A zoban tvůj, jenž ve pni mizí

a zlé a dobré rozkládá,

jak ostrý nožík analysy

mně, vědče lesa, připadá!

– Ó, pěvče, hleď, kam vedou nervy –

děl datel – v tom všem není div,

já v kůře hledám – sobě červy,

a jedno mi, zda strom je živ!