DATLI.

Což zapomněl’s už onu na neděli,

mne za bránu kdy vyvlekl jsi něm?

Pod starou sosnou teprv jsme se našli:

dva datli k červům proklovat se chtěli

jak my k svým bolestem...

Z marnosti všeho jak nám bylo zima

a z marných snů snad tenkrát nejvíce!

Svět usmíval se, tys však řekl na to:

Mne datlů práce daleko víc jímá

než jejich čepice!

To slyšel život jistě chvíle oné

a usmyslel si, že nás zachrání...

Na skřipec chlapa podle chlapa natáh’...

To byly časy divné věru síly

a – vrchol zklamání –!

Má každý vývoj mezník svůj a kolík,

jak slávu svou má noc i dennice.

Mám slepý se svou nicotou se vláčet?

– Mne datlů práce nebaví dnes tolik

jak jejich čepice!