DAV.

Hu, – hrozná doba! Kolem mne dav opic

špinavých, páchnoucích,

a celá smečka, na zadní se ruce vzchopíc,

do vytřeštěných očí vrhá mi svůj podlý smích.

V tvář kterás sáhla mi, to pohlazením být snad mělo.

Je větší hnus a hrůza, nežli co v té chvíli žito?

S tou dlaní opičí cos slizkého si sedlo na mé čelo

a lpí to.

Těch slizkých rukou kolik desítek teď vztahuje se

po všem, co mám. A jak by byly kdesi čekaly,

tak jedna přes druhou o nejlepší teď rve se.

A furie tak sotva by se vztekaly,

a bouře nejhorší tak sotva vlas by rvala,

a hyeny tak sotva trhaly by srdce zkrvené,

a podlost nejvyšší tak sotva by se smála,

jak dovedou to bestie ty opičího plemene.

Teď v dásních smrdutých cos vyzývavě přežvykují,

hle – nadarmo to berou jména mojich snů;

jak cetky ve svou hřívu zpečenou je upevňují

a ječí, s odporem když ruku bezmocně k nim pozvednu.

Oh, drzý dave, z toho, co jsi u básníka shlédl,

tvé ruce, dásně čeho že se nechopí?

A byť se tisíckráte z tvého středu zvedl,

tvá domýšlivost aspoň v představě ho ve svém kalu potopí.

Je svatým něco tvojim slizkým dlaním

a rozšklebeným dásním opičím?

Teď smečka roste, bujní, že se chabě bráním,

jak ony neslintám a zbaběle že nekřičím.

A s hrůzou cítím, že už vládnou rukou mojí jejich gesta,

a tvář mou hyzdí jejich drzý pošklebek.

Což nutno stát? Což uzavřena cesta?

Už všeho dotkly se – což stoupne jejich vztek,

když vykročím? Pod nohou cítím prsty zadních jejich rukou,

a jak se bráním, biju dlaně oslizlé,

jež ve tváře mne bez ostychu tlukou.

A s čela stírám sliny jedovaté, zlé.

Však vyjdu z lesa; až se octnu kdesi,

kde mlsek nezraje, kde měli by snad hlad,

po sporých krocích opustí mne jistě běsi,

a z dálky budou škodolibě řvát.

A smát se podle nad vítězstvím budou

a tleskat oslizlými dlaněmi.

Až unaví se, až pak stichnou nudou,

při opičích svých hrách už pro mne oněmí.

Tak dlouho půjdu pouští, až se voda zjeví,

tvář omyju a zneuctěné srdce očistím.

Pak, noho, míst těch chraň se, opičími řevy

kde vzduch se chvěje, vůně prchly před tím davem páchnoucím.

Jdi davem stranou, básníku, a zahal tvář si zcela,

a odvrať ji, když kdosi zařičí,

by na tvém smutném čele slizká ruka neulpěla

a zrak se nezakalil slinou opičí.