DAV BLEDÝCH.

Před černou branou čekali jsme.

Dav byl nás celý... Všichni bledí...

Dí jeden, jenž se smutkem hledí

na moji skráň:

„Kulatá dirka!... Vždy jsem pravil,

když rámě moje život znavil:

Eh – tolik síly mám, bych zkazil

já sám jej, nůž mu v tepny vrazil

a šlápl naň...“

Dí dívka s chaluhami v šatu:

„Mne vábil luzný šumot vlny

a lákal její tajuplný

zurčivý hlas:

Jen pomsti se! Až život hrubý

v zápasu svém Ti lásku zhubí,

pak silna buď, na břeh se nahni,

na jeho šíj zoufale sáhni,

jej dolů sraz!“

I podal jsem jí chladné ruce.

Děl třetí, přejet vlakem v půli:

„Ať jed, ať reku volils, kuli,

– na mne vlak křik –

„vše jedno!“ Syklo černé tělo

a písklo, dunělo a hřmělo,

svým sokem uhodil jsem mocí

a tichou rozlehl se nocí

zoufalý vzkřik...“

Zní z davu vzlykot staré ženy:

„Proč muka byla víry větší?

Mně děla číše v svůdné řeči:

Jen sílu měj,

nedej se strašnou ničit mukou,

do vrásčitých svých jmi mne rukou

a s vědomím, že marnou víra

Tvá byla v Tvůrce všehomíra,

ukonči děj...“

Vzlyk zoufalý a sykot viny

od stínu k stínu se tu šířil,

prostranstvím šerým v pláči vířil,

hrot ostrý v rudé rány hřížil,

se k bráně táh...