David a Goliáš.

Na dvou horách vojska proti sobě stála,

Filištinských přemoc záhubnou se zdála.

Goliáš jich obr, všecek vkutý v zbroji,

Israelské muže volal ku souboji.

Ale vojska jejich stála jako němá,

po táboře nikdo odvahy dosť nemá.

Goliáš je tupí, snižuje a haní:

„Což pak není u vás jediného ani,

který by v boj se mnou postavil se pevně?

Král náš ústy mými ohlašuje zjevně,

poražen-li budu, že se s vojskem vzdálí.

Nuže, pojď a bojuj, koho duše pálí!“

Stalo se, že David, Izai syn, přišel

do tábora k bratřím, Goliáše slyšel

a děl králi Sauli: „Dám svůj život na to,

aby pohanění od nás bylo vzato.“

Ale Saul se usmál: „Snadno se ti říká;

ty hoch, že bys skolil obra-bojovníka?“

Odpověděl David: „Cvičil jsem se v boji,

když jsem pásal stáda, a lev ovci moji

uchvátil neb medvěd popadnul mi skopa,

já je bil, až krví barvila se stopa,

vyrval jsem jim kořišť a pak jsem je škrtil.

Hospodin, jenž mojí rukou dravce drtil,

vytrhne mne také z moci toho muže!“

A král Saul mu pravil rozradován: „Nuže,

jdi a Hospodin sám vediž ruku tvoji!“

Hůl, prak a pět kamenů – tak šel David k boji.

Spatřiv obr Goliáš, kdo s ním boj si volí,

zvolal k němu: „Což jsem pes, že jdeš na mne s holí!

Choulostivý chlapečku, pojď jen blíže ke mně,

pochutná si na tobě ptactvo i zvěř země!“

David prak svůj nasadil, jen to zafičelo –

kámen prudce udeřil Goliáše v čelo,

obr na tvář upadl. Vzkřik a podiv v davu –

vlastním mečem obrovým David sťal mu hlavu.

Národové, na kterých násilí se páše,

pomněte, kdo povalil obra Goliáše.