David. (I.)

Král David stanul na vrcholu slávy;

bylť různou věštců radou Saula prost,

pad' Isboseth i s rodu svého právy,

a drábů kohouti a knížat pávi

z vražd úkladných si udělali ctnost.

A vesel David zpíval k harfy zvuku:

„Jsem veliký a silný jako lev!

Kam kráčím v jásajícím lidstva shluku,

vše líbá otrocky můj šat i ruku,

leč jiným přáním hárá ve mně krev.

Vše zovu svým, co vůkol stihnu zrakem,

nač pomyslím, vše v klín mi padne hned,

i hvězdy snad, jež žárlí s žen mých zrakem,

jak Goliáš, mým povalený prakem,

jejž Filištínské zpupně k boji ved'.

Syt bojů však teď žíti chci sám sobě,

dům z cedru mám a velký zlata plen,

tlum nepřátel mých všechen leží v hrobě,

leč krve žár mi šlehá po útrobě

a křičí po rozkoši krásných žen.

Už zvadla Achinoam, Maacha zvadla,

i Hagith s Abigail jsou vetchy již,

a Egla, zdoba mého večeřadla,

jež blažena vždy v objetí mé padla,

už není svůdná, jako byla spíš.

Dost obydlí je v Mello, dost v mém městě,

nač strádat tím, co snadno mohu mít?

Proč odpočít mám na požitku cestě?

Sto vezmu sobě žen a ženin dvě stě;

jsem králem nad králi, chci žít, chci žít!

Pán oheň v krev mi dal a v údy sílu,

proč obé marně hynout má i mřít?

Když není nepřátel už k zbraně dílu,

chci kořistit z žen růžového pylu

a srdcem zahořet a vášní vřít!

Jak stýská se mi po těch okamžicích,

kdy půvaby všech žen Pán v klín mi klad',

jež úběl na čele a purpur v lících

a vzdechy rozkoše na chvějných rtících

v dar snášely mi klenoty svých vnad.

Leč nejvíc po tobě se duši stýská,

již Saul mi dal jak fialkový květ,

jejž z jara v ňadrech skrývá svěží líčka –

Ó Míchol má, když páž má jinou stiská,

vždy v náruč tvou mě snáší přání vzlet.

Proč prchnouti mi bylo v štěstí záři

a meč nést po boku a v srdci žel,

když z vůle tvojí, Saule, lstivý lháři,

směl nebeských jí oči do blankytu

v rtů celování zírat Faltiel?

Hněv jímá mě, když mysliti mi na to,

jak dýše vůni on tvých vábných vnad,

mé srdce touhou po tobě jsouc jato

v ráz vzkypí vínem vášně vrchovato

a v krvi syčí chtíč jak v růžích had!

Mít chci tě zas; mé srdce divně křičí

a žhavý touhy prolévá mě zdroj;

jsem hrozný těm, kdo vůli mé se příčí;

jak divý oř má vášeň vírně řičí,

za vnady tvé chci v poslední jít boj!

Tvá pýcha knížecí mě k tobě pudí,

tvá hrdost vznešená, tvůj cudný mrav;

ty podmaním si zas i květ tvé hrudi,

až z žárů mých v tvém klíně syn se vzbudí,

by místo mě ved' plachý lidu brav.

Ať pláče Faltiel, ať pěsti svírá,

mým vše, co kol, Pán káže, abych bral;

co žen a panen chová země širá –

ať národ vzdorným odbojem se vzpírá –

vše pro mne vykvetly; jsemť lidu král!“

A víno s vášní zbarvily mu líce,

a plamen žádosti mu v oči šleh',

v kout harfu vrh' a korunu smet' s kštice –

a tváře ethiopské souložnice

zžeh' do krvava žhavý jeho dech. –